Zemřela Meda Mládková. Bylo jí 102 let

Nemohli ji přehlédnout ani ti, které umění vůbec nezajímá. Meda Mládková nebyla jen věhlasná sběratelka umění a vdova po významném finančníkovi. Její životní příběh byl barevnější než obrazy Františka Kupky, kterého celosvětově proslavila. 

Meda znamená v řeči severoamerických Indiánů Vědma. Budoucí významná sběratelka umění jej získala mnohem prozaičtěji. Vzniklo vlastně z nouze. Farář zbožné matce Idě doporučil, aby nechala dítě pokřtít jménem Marie. Jenže právě toto jméno otec nesnášel. Matka nechtěla vyvolávat hádky, a tak miminko oslovovala jen neutrálně mädchen – holčičko. Zkráceně medi, holči.

Medin otec František Sokol pokračoval v rodové profesi sládka. K benefitům jeho práce patřil dům i slušný plat a rodina netrpěla nedostatkem. Za na maloměsto skvělým společenským postavením se ale skrývalo rodinné drama. „Myslím, že otec maminku neměl nikdy rád,“ prozradila Meda v autobiografické knize Ondřeje Kundry Můj život. „Někdy jí dal pár facek. Šel do kuchyně a tam ji praštil. Třeba když neměl na stole včas večeři. Vadilo mu, že je jídlo moc studené, jindy zase moc horké. Vzal celý tác, otevřel okno a vyhodil ho ven.“ Meda a její mladší bratr, po otci rovněž František, dostávali výprask karabáčem nebo důtkami za každou maličkost. Z týraných dětí se buď stávají zlomené, submisivní trosky, anebo naopak mívají problém s respektováním autorit. Meda patřila do té druhé skupiny. Vzdoru vůči autoritativním mužům, který v ní otec v raném věku nastartoval, se už nikdy nezbavila. Tyran měl ovšem i druhou tvář – miloval literaturu a divadlo. I když ho Meda nenáviděla, inteligenci a potřebu neustále se vzdělávat zdědila právě po něm. 

Holka z tingltanglu 

Neutěšené domácí prostředí se odráželo i na jejím chování ve škole. Přestože později v zahraničí s přehledem vystudovala několik oborů, na základní škole propadala. Nedávala pozor, vyrušovala a na víceleté gymnázium se dostala jen díky otcově postavení. I tam ale byla samé průšvihy, které matka „chodila žehlit“ s kachnami coby úplatky učitelům. Nakonec otci došla trpělivost a rozhodl, že přestoupí do takzvané rodinné školy. Meda se při představě, že se bude učit vařit knedlíky, otřásala odporem. Rodinka, jak se zkráceně této škole říkalo, ovšem měla jedno obrovské kouzlo. Sídlila v Praze a jednoho dne přijel zpestřit výuku budoucích vzorných manželek taneční soubor. Meda se pak nadšeně přihlásila do taneční školy významné prvorepublikové choreografky Marty Aubrechtové. Na baletku už byla příliš stará, přesto s urputností sobě vlastní chodila trénovat několik hodin každý den a snažila se být nejlepší. „Stejně mi ale pomohla náhoda,“ přiznává ve svých autobiografických vzpomínkách. „Jednou přišla do hodiny nějaká baletka a říkala, že jim odpadla kolegyně v operetě. Ptala se, kdo má zájem. Hned jsem zvedla ruku. Začala jsem tančit v té době populární tingltangl ve velké operetě v Kotvě. Bylo mi osmnáct.“ Přesto rodinku dokončila. Nikdy totiž neutíkala od rozdělané práce.  

„Ostatní holky byly takové rajdy. Každá měla milence, někdy i víc najednou. Já zkraje nikoho neměla, a byla jsem proto totálně k smíchu. Jako úplná začátečnice jsem brala nejnižší příjem. Už jsem se ale rozhodla – domů se nevrátím, zkusím se probít sama.“ Tak popsala začátky své taneční kariéry, kvůli které se na ni díval leckdo skrz prsty a otec šíleně zuřil. Hopsandy z tingltanglu dobrou pověst neměly.

Z tanečnice politoložkou 

V roce 1939 vypukla druhá světová válka. Dvacetiletou Medu začal dohánět její původ ze smíšeného manželství. Na jednu stranu německá matka a doma se používala výhradně němčina. K okupaci došlo, když tancovala v oblíbené pražské varietní scéně Velká opereta. V publiku se objevovalo stále víc nacistických vojáků. Meda zašla s pláčem za ředitelem, že před nimi nemůže vystupovat, protože by určitě nechtěli zůstat jen u tance. Odmítnutí by bylo hanobení Hitlera a její jasný konec. To se raději zabije sama. Ředitel jí tehdy navrhl, aby se přesunula do divadla v litevské Klajpedě, kde jeho kolega právě sháněl tanečnice do ansámblu. Meda ani nevěděla, kde ono město leží, ale přesvědčila ji zmínka, že u moře. 

Na místě ovšem rychle zjistila, že vlezla z deště pod okap. Okamžitě se ocitla pod tlakem, aby se vzdala české národnosti. Vyslýchalo ji gestapo a nebralo si servítky. „Musela jsem se před gestapákem svléknout donaha, pomalu si mne prohlížel. Asi si myslel, že mne psychicky zdeptá. Bylo to příšerné,“ popisuje. Nakonec ji propustil a Meda, která neměla na výběr, se nechala přeložit do Vídně, kde prožila celou válku včetně bombardování města. Na začátku roku 1945 se vrátila do Prahy. Jen s pár hadříky v kufru, ale živá a zdravá. 

Po válce úleva nepřišla. V Medě se probudila touha dovzdělat se, jenže na pořadu dne se zase ocitla německá národnost její matky. „Jednou jsem šla přes Václavské náměstí a viděla, jak tu týrají odsunované Němce. Později jsem příbuzným řekla, že tady nemůžu žít. Že musím pryč. Tolik násilí, to bylo nesnesitelné.“ Jenže kam? Meda uměla výborně německy a Švýcarsko válka nepoškodila jako ostatní evropské země, hlavně ale přijímalo studenty. Tedy pokud si sehnali peníze. Meda podnikavě sehnala nedostatkovou bonboniéru a drze se vypravila za poválečným ministrem školství. Vylíčila mu, jak moc stojí o studium francouzštiny v Ženevě, a slibovala, že se rozhodně vrátí a francouzštinu zúročí ve prospěch z poválečných útrap se vzpamatovávajícího rodného státu. Razítko potřebné k odjezdu si vyprosila. 

Jak se z kabaretní tanečnice a studentky francouzštiny stane politoložka? „Během studií jsem potkala několik velmi zajímavých studentů ekonomie a politologie. Fascinovaly mne jejich debaty. Došlo mi, že nechci být jen ta, kdo takové debaty pasivně tlumočí, ale že chci stát v jejich středu. Nejdřív mne ale nebrali vážně. Překladatelka? Holka? Koukali na mne skrz prsty.“ Medu ale podceňování vždycky vyprovokovalo k ještě vyšším výkonům. 

Neveselé veselky

Zprávy o únoru 1948 zastihly Medu v Ženevě. Týden po převratu vyzvalo československé velvyslanectví všechny české studenty, kteří tou dobou ve Švýcarsku pobývali, aby se neprodleně vrátili. „Postupně začaly prosakovat informace, že od nás přes hranice utekly zhruba dva tisíce studentů. Pobývali většinou v německých záchytných táborech. Vedení školy nám nabídlo, že když jim pomůžeme sehnat stipendia, přijmou je. Celá naše skupina se rozhodla požádat o azyl a pomáhat i ostatním našim studentům.“ Mělo to ale háček. Pro každého sehnat tisíc pět set švýcarských franků, pro studenty obrovské peníze. Tehdy se opět osvědčila Medina urputná povaha. Jeden z renomovaných profesorů jí věnoval spoustu svých vizitek s tím, ať jeho jménem obchází důležité lidi, vylíčí jim situaci a požádá je o pomoc. 

„A přesně to jsem dělala. Chodila jsem dům od domu, od bankéře k bankéři, a prosila je, aby se slitovali. Někteří mne odmítli, ale těch byla menšina. Byla jsem totiž hodně naléhavá, emotivní, využívala všechny svoje šarmy.“ Medin na nervy lezoucí styl „když mne vyhodí dveřmi, vlezu oknem“ měl nakonec velký úspěch. Získala dost peněz na to, aby řadu studentů vytáhla z německých utečeneckých táborů a dala jim novou perspektivu. Sama ovšem rozhodně vystaráno neměla. 

Její první manželství úzce souviselo se stávající situací. Hrozilo jí vyhoštění ze Švýcarska. A protože nechtěla opustit školu, zvolila pragmatické řešení – sňatek.  „Manželství jsem vždycky považovala za hrozně osobní, intimní záležitost, takže jsem tenhle institut nechtěla využívat. Nakonec jsem ale nic jiného nevymyslela…“ Okouzlila bohatého belgického šlechtice jménem Remi Antoine Joseph de Mûelenare. Souhlasil, že třicetileté okouzlující Češce pomůže sňatkem. Zaplatil i celá její studia ekonomie a Meda z něj vytáhla peníze i pro další studenty-uprchlíky.  „Náš vztah byl od počátku nefunkční. A nejen kvůli absenci lásky. Čím déle jsem byla pryč z domova, tím více se mi stýskalo a cítila jsem, že nemohu být šťastná s žádným mužem, který nemluví mojí rodnou řečí,“ přiznala. Nikdy ale nezapomněla využít šancí, které jí první manžel Remi dal. Když necestovala, pomáhala ve Švýcarsku vydávat exilový časopis Skutečnost.

S Janem Viktorem Mládkem, pozdějším ředitelem Mezinárodního měnového fondu, se tehdy šestatřicetiletá mladá žena seznámila díky kamarádce. která na něj měla políčeno. Neustále básnila o jakémsi bohatém a vlivném pánovi a přemýšlela, jak jej sbalit. Neprozradila jeho jméno, ale mluvila o něm tak často, až začala být Meda zvědavá. „Chtěla jsem se s ním seznámit čistě ze zajímavosti. Ona to ale odmítala, že prý bychom se do sebe jistě zamilovali.“ Kamarádčina intuice byla správná. „Někdo mi prozradil celé jeho jméno a já zjistila, že už mi nějaký čas přispívá na nakladatelství. Řekla jsem si, že spojím příjemné s užitečným a vydám se za ním do Paříže.“ Okamžitě přeskočila jiskra, jako magnety se navzájem přitahovali až do konce života právě tím, že byli povahově naprosto odlišní. Meda si uvědomovala Janovu výjimečnost a úzkostlivě dbala na to, aby do jeho života nevstoupila jiná žena. Manželství s Remim už bylo dávno formální, a tak létala do Paříže, jak nejčastěji mohla. Nakonec se do Francie přestěhovala. 

Meda nikdy nechodila kolem horké kaše, a tak mu po čtyřech letech vztahu jasně řekla, že nemíní být jen další z řady milenek. Rozvedla se a ve svých čtyřiceti letech se vdala podruhé. O romantické svatbě ale nemohla být řeč. Svým příbuzným později neveselou veselku popsala v dopise. „Bránil se statečně do posledního momentu. Podařilo se mu zařídit, že jsme nemuseli mít svědky, vůbec nikdo neměl vidět tu jeho neslavnou prohru.“ Navzdory vynucené svatbě Jan svoji ženu zbožňoval, a protože neměli děti, jeden na druhém velmi lpěli až do konce života. Děti byly Mediným velkým tabu. V životě prodělala jeden potrat, nikdy ale neprozradila, jestli plánovaně, nebo zda o dítě přišla nešťastnou náhodu. Šlo o její celoživotní, pečlivě skrývanou bolest.

Posedlost uměním 

Paříž 50. let hrála vůdčí úlohu v umění. Podle Medy šlo o poslední záchvěv, než si hlavní slovo vzala Amerika. Díky prvnímu muži Remimu se zajímala o umění čím dál víc a její vášeň sdílel i milovaný Jan. Aby nebyla jen nadšenou amatérkou, doplnila si vzdělání o obor dějiny umění. Její přerod z odbornice na ekonomii v milovnici a odbornici na obrazy a sochy ale nenastal ze dne na den. „Ze začátku jsem se trápila. Problém jsem měla hlavně s kubismem a abstrakcí. Stála jsem před obrazy a nic v nich neviděla, necítila. Pořád jsem se svého tehdejšího profesora Bernarda Dorivala ptala, jak se mám dívat, že ve mně nic nezpůsobují. Hlava nebere. A on mi pořád opakoval: „Musíte se zkusit se do těch obrazů vžít.“ 

A pak narazila na tvorbu malíře Františka Kupky, rodáka  z východočeského Opočna. Skupování jeho obrazů se pak stalo Medinou posedlostí. Ihned se rozhodla, že jej proslaví v Evropě i v Americe, a opřela se do toho silou vichřice, šla si vždy za svým za jakýchkoli okolností. Jenže zatímco muže to přitahovalo a fascinovalo, ženy jí většinou nesnášely. Nejinak tomu bylo i s manželkou Františka Kupky, která jí později nedovolila přijít ani na Kupkův pohřeb. „Po těch letech si to už můžu dovolit prozradit. Uchýlila jsem se ke lsti. Poprosila jsem svého přítele, básníka Františka Listopada, který žil v exilu v Portugalsku, aby jel za paní Kupkovou do Paříže, vydával se za zástupce lisabonského muzea výtvarného umění a s touhle legendou obraz koupil. Nebylo to vůči paní Kupkové vůbec fér a nedělala jsem to s lehkým srdcem. Ale jinou možnost jsem neměla. Alternativa byla nedělat nic, a to by byl dnes Kupka v propadlišti dějin.“

Jan získal místo v Americe a Meda se stěhovala s ním. Teď už ji zajímalo hlavně umění. Vedle manžela by sice nemusela pracovat vůbec, jenže právě finanční klid dodával Mediným nápadům křídla. Vrhla se do originálního podnikání s realitami, její sběratelská vášeň totiž polykala horentní sumy, a Meda navíc chtěla být nezávislá. Umění opravdu rozuměla a měla fenomenální talent rozpoznat kvalitu a hloubku v obrazech a sochách autorů, kde je ostatní neviděli. V jejich americkém domě pak vytvořila malou galerii, kam zvala spoustu lidí. Včetně Madeleine Albright, která bydlela kousek od Mládkových.

Medin manžel zemřel 7. srpna 1989, čtyři měsíce před tím, než se v Československu změnil režim. Zdrcená Meda se rozhodla, že naplní jejich společné přání a věnuje svou uměleckou sbírku rodné zemi. Když se konečně blížilo slavnostní otevření galerie, přišly v roce 2002 povodně. Vltava Sovovy mlýny zatopila a poničila. Medě bylo tehdy osmdesát tři let. I mnohem mladší ženy a muži by v tom viděli symbol, znamení, že ta galerie asi nemá být, když se jí staví do cesty tolik protivenství. Jenže Meda ztvrdla jako kámen a pustila se do oprav. Stálou výstavu Františka Kupky a dalších umělců otevřela v roce 2003 v den svých osmdesátých čtvrtých narozenin.  

Zdroj: Autorský článek