Pohřeb jako krásný rituál: Jak proměnit poslední rozloučení v osobní a citlivý okamžik

Zkuste si představit, že se to týká vás. Zemřeli jste a vaše nejbližší čeká poslední rozloučení s vámi. Kde byste chtěli, aby to bylo? Opravdu obřadní síň krematoria? Já osobně bych dala přednost tomu, aby se moji blízcí setkali na nějakém mém oblíbeném a hezkém místě, kde by hrála hudba, kterou jsem vždycky ráda poslouchala, a mluvili by tam lidé, s nimiž jsem měla něco společného, znali mě a měli mě rádi. Ne nějaký cizí pán, který v unifikovaném proslovu mění mezi jednotlivými pohřby nanejvýš jméno zesnulého. Naštěstí si dnes můžete uspořádat smuteční slavnost podle svého. Ti, kteří to tak udělali, shodně říkají, že to byl krásný zážitek. Ano, krásný pohřeb – jde to.

Jak by mělo vypadat důstojné poslední rozloučení?

„Pohřeb, který je osobní, pomáhá,“ potvrzuje moji domněnku Oleg Vojtíšek, zakladatel Pohřebních průvodců, sdružení, které pomáhá organizovat pozůstalým osobitější poslední rozloučení s jejich zesnulým. „Měl by se odehrávat na místě, které souvisí s daným člověkem, kde to měl rád nebo kam na něj chceme chodit vzpomínat. Třeba u řeky, v parku, ve vile. S lidmi, které měl rád a oni měli rádi jeho, nebo třeba i neměli, ale chtějí se smířit,“ pokračuje. Doba socialismu podle jeho slov vybudovala naprostý opak. „Unifikovaný obřad v krematoriu trvající maximálně čtvrt hodiny, kde zaznějí dvě písně z omezeného playlistu pohřebních hitů, doprovázené neosobním proslovem. A za sklem nebo před síní už čeká další rodina na další obřad,“ popisuje běžnou praxi a dodává, že u lidí, kteří Pohřební průvodce osloví, se často setkává s tím, že viděli pohřeb někoho blízkého v obřadní síni krematoria a podruhé to už zažít nechtějí.

Podobné mínění má i Blanka Javorová, zakladatelka organizace Ke kořenům, která stojí u vzniku Lesa vzpomínek v pražských Ďáblicích, prvního českého přírodního hřbitova. Popel zemřelých se tu ukládá ke kořenům vzrostlých stromů. „Mám za to, že úplně přirozeně se mezi sebou lidé baví o tom, jakou podobu by měl mít jejich pohřeb, když sami na nějaký jdou a zažijí si atmosféru ve smuteční síni. Často si tam uvědomí, co by si jednou sami pro sebe přáli, a co rozhodně ne,“ popisuje žena, která zároveň působí i jako pohřební obřadnice.

Osobní rituály nahrazují tradiční pohřební obřady

Už nějakou dobu se mluví o tom, že pohřební rituály jsou u nás už několik desítek let v krizi. Udává se, že asi 70 procent pozůstalých žádné poslední rozloučení svému zemřelému „nevystrojí“. Oleg Vojtíšek toto tvrzení ale trochu poupravuje. „Myslím, že po nepříjemné zkušenosti v neosobním a chladném prostředí krematoria si lidé raději vezmou urnu s popelem zesnulého a udělají si rozloučení sami, třeba na chalupě. Věřím, že mnoho pohřbů, které ve statistikách figurují jako bez obřadu, je ve skutečnosti s obřadem. Jen si ho lidé udělali po svém. Vyhnuli se stávajícímu systému, protože prostě nevěděli, že existuje i nějaká jiná alternativa – organizace, která by část úkonů spojených s rozloučením převzala za ně, ale citlivě a s respektem pro zemřelého i pozůstalé,“ míní pohřební průvodce a dodává, že situace se už podle jeho zkušeností za dobu existence jejich organizace mění k lepšímu.

„Největší radost mám z toho, že lidé sami vymýšlejí, kde obřad bude a co se na něm bude dít, a volají nám už s konkrétní představou, kterou my jim jen pomůžeme domyslet a zrealizovat. Výsledkem je pak opravdu jejich obřad, osobní, podle toho, jak zesnulý žil a jak oni žili s ním,“ poznamenává optimisticky.

Proměňte depresivní moment v něco hezkého

Zármutek a truchlení k poslednímu rozloučení rozhodně patří, na druhou stranu pohřeb nemusí být jen temným zážitkem, může být naopak krásný. Když si vypůjčím slova Olega Vojtíška, snahou jejich organizace je něco, co bylo vnímáno jako depresivní, špatné a strašné, měnit na něco hezkého, co pomáhá a smiřuje. Ptám se, jestli není od věci, pokud jde o výběr různých alternativ, jak rituál pojmout, srovnávat ten pohřební se svatebním. V případě svateb totiž stále více lidí ustupuje od uzavření sňatku v neosobním prostředí radnice, kde se jich cizí úředník ptá na to, jestli jsou jako snoubenci vzájemně poučeni o svém zdravotním stavu a majetkových poměrech, a volí osobnější rituál, který si plánují úplně podle svého. „Takovou souvislost bych viděla úplně jednoznačně. Myslím si, že trend je stejný, lidé se berou ve stodolách a na zámcích, mimo obřadní síně. Je to podobné v tom, že za komunismu tady byly hodně civilní jak svatby, tak pohřby. Oboje se odehrávalo v neosobní obřadní síni. Do určité míry to stále přetrvává, ale hodně lidí hledá svoji vlastní cestu,“ míní Blanka Javorová.

Užitečný příměr v tom spatřuje i Oleg Vojtíšek. „Svatby i pohřby se v minulosti odehrávaly v kostele. U svateb Češi vymysleli mnoho věcí, které kostel kompletně nahradí, ne-li dokonce vylepší. Ale u pohřbů vlastně vše musíme vymyslet znova sami. Často děláme obřady i v kostele, ale přinášíme tam profánní prvky obřadu: velkou řeč o zesnulém, vzpomínky na něj, psaní vzkazů… Duchovní to většinou vítají, protože zádušní mše je pro ‚nekostelní lidi‘ celkem nesrozumitelná. A přitom můžeme například udělat patnáctiminutovou liturgii rozloučení a do ní zakomponovat několik dalších profánních prvků, které pomohou.“

Jak dětem přirozeně představit smrt jako součást života

Řada lidí dnes také řeší, jestli je zážitek pohřbu vhodný i pro děti. Oleg Vojtíšek má v této otázce jasno. „Kouzlo je v tom, že děti dokážeme na smrt zvyknout mnohem snadněji než dospělé. Ukažme jim, že smrt je normální součástí života. Vysvětleme jim, jak to celé funguje, jak funguje život a jak funguje smrt. A pak jim předveďme, že pohřeb není nic depresivního – je to prostě loučení. Dají se vypouštět balonky, můžete napsat vzkazy na lodičky a pustit je po vodě nebo je napsat na rakev či na urnu. Děti můžeme nechat zazpívat, zarecitovat, zatancovat… Divili byste se, jak často to chtějí udělat, ony prostě chtějí například babičce něco dát. Ale můžeme to udělat i úplně jednoduše, jako se to dělalo ještě před padesáti lety nebo jak se to dělá v Německu úplně automaticky, prostě děti vezmeme k rakvi a zesnulého jim ukážeme. Oni ho vidět většinou vidět chtějí, dětská zvědavost je mocná,“ vysvětluje pohřební průvodce.

Žádný pohřeb, ale přátelské rozloučení

„Neoficiální“ rozloučení s rodinou uspořádala svému otci i dvaapadesátiletá Viktorie. „O pohřbu jsem s tátou mluvila ještě za jeho života. Nutno předeslat, že táta umíral doma s podporou domácího hospice Kleofáš z Třeboně a tím bylo jasné, že všechno už směřuje ke konci. Pracovníci hospice tátu sami hodně podporovali v přemýšlení o konci života. To hodnotím jako velmi dobré,“ popisuje Viktorie a dodává, že její tatínek dával velmi jasně najevo, že si žádný pohřeb nepřeje.

„Táta hodně zdůrazňoval, že nechce pohřeb. Byl ateista, ale ještě větší roli možná hrálo to, že nesnášel obleky a strojenosti a slovo pohřeb mu implikovalo cizího strejdu, který plácá pitomosti. Tomu všemu se chtěl vyhnout. Jediné, co se mnou probíral a co si přál, bylo, aby jeho popel byl umístěn tam, kde v té době žil, respektive umíral. Mým úkolem bylo tenhle vzkaz předat mámě, protože v té době moji rodiče už spolu roky nežili. Máma souhlasila, aby byl tátův popel uložen tam, kde si on přeje. A tak se i stalo, je pod stromem na pozemku, který patří tátově druhé životní partnerce. Na volně přístupném místě, není tam žádný plot, a to si myslím, že je také něco, co by tátovi vyhovovalo,“ přemítá nahlas Viktorie s tím, že respektovali tátovo přání, i pokud se jedná o nenáviděný oblek. „Do rakve mu jeho žena oblékla džíny a mikinu. Dodrželi jsme také to, že nechtěl pohřeb, kde by se žvanily nějaké oficiální řeči. Rozloučení se přesto konalo: v pražské hospodě Na Slamníku, nazvala bych to takovým moderovaným odpolednem. Dopředu jsme oslovili nějaké lidi, jestli nechtějí o tátovi promluvit, a kdo chtěl, tak si tam mohl stoupnout a něco o něm říct, zavzpomínat… Nakonec se tam potkali lidé z různých období tátova života, jeho manželky, milenky, dcery s partnery, vnoučata, přátelé, taková velká rodinná party to byla,“ vzpomíná Viktorie.

Kdy je vhodné začít mluvit o pohřbu?

Kdy je ten pravý čas mluvit o umírání, smrti i o tom, jakou podobu by mělo mít poslední rozloučení? „Čím dřív, tím líp. Když o tom člověk přemýšlí, na jedné straně si pak víc uvědomuje pomíjivost života, ale díky tomu je mu život vzácnější. V tomto ohledu je skvělé myslet na to, že tady nejsme věčně. A nebojím se říct, že myslet na svůj pohřeb, plánovat ho může být až zábava – bavit se o tom s lidmi, jakou bychom chtěli hudbu, jaké květiny nebo kde bychom chtěli být pohřbeni… Všechno jsou to velké a sebezkoumající otázky,“ podotýká Blanka Javorová.

Podle Olega Vojtíška je hlavní rovinou při přemýšlení o podobě posledního rozloučení smíření se smrtí. „Ze zkušeností bohužel víme, že lidé se takovému rozhovoru vyhýbají v obavách, že by tím mohli smrt přivolat. A ti, kteří by o ní potřebovali mluvit nejvíc, to tak zpravidla neudělají,“ poznamenává. Vedle roviny smíření je tady ale i čistě praktický rozměr. Před smrtí je třeba vyřešit mnoho věcí – finance, digitální odkaz, dědictví. Na plánování pohřbu pak často nezbyde čas. I proto je dobré o něm mluvit průběžně. Třeba už dnes. „Když lidé zažijí obřad v krematoriu, často si uvědomí, co by si (ne)přáli pro sebe.“

Jak se připravit na konec životní cesty

• Nikdy není moc brzo mluvit o smrti. I když vám může připadat, že máte před sebou hodně času, neodkládejte to. Dejte druhým najevo svou otevřenost ke konverzaci na toto téma. Mluvením o smrti ji rozhodně nepřivoláte, a naopak, i když o ní mluvit nebudete, stejně se vám nevyhne. Mluvte o svých přáních a ptejte se na přání svých blízkých.

• Co je dobré si rozmyslet: Kdo mě doprovodí do nemocnice, když se můj stav náhle zhorší? Co chci v nemocnici? Chci návštěvy? Chci jídlo? Chci být na přístrojích, pokud upadnu do kómatu? Chci být oživován/a? Co se stane s mým tělem po smrti? Kdo o mně smí rozhodovat? A je někdo, koho u toho nechci?

• Na co je potřeba angažovat pohřební službu? Rozhodně na přemísťování těla, to musí být prováděno schválenými vozidly. Většinu úkonů, které plní pohřební služba poté, si ale rodina může zařídit sama. Všechny užitečné informace získáte na pohrebnipruvodci.cz nebo kekorenum.cz.

Článek vyšel v časopise Marianne, redakčně upraveno