Proč 50 % vztahů končí? Vysvětluje vztahová terapeutka a autorka konceptu erotické inteligence

Rozvod neznamená selhání

V současné době se rozvádí zhruba 50 % manželství. Proč se to děje? Proč mají lidé problém udržet si zdravé a kvalitní partnerské vztahy a manželství? Esther Perel zdůrazňuje, že rozvod nebo rozchod automaticky není synonymem pro selhání. Když spolu lidé žijí 15, 20, možná 30 let, společně pohřbí rodiče, vytvoří domov, vychovají děti, zvládnou finanční problémy, znamená to, že naplňují spoustu toho, o čem je partnerství nebo manželství. Proto není fér a je chyba předpokládat, že jediným potvrzením úspěchu vztahu je jeho věčné trvání. „Některé společné příběhy končí, protože život se mění, lidé mají zásadně odlišné potřeby, stane se něco, co společně nedokážou odtruchlit a překonat. Že manželství skončilo tedy zdaleka neznamená, že bylo kompletně špatné. Ano, rozvod nebo rozchod je konec, ovšem občas je to konec něčeho, co bylo časově omezené, a i tak to bylo velmi dobré,“ říká proslulá vztahová terapeutka.

Rozvodovost stoupá s finanční nezávislostí žen

Nesmíme zapomínat na ekonomické a sociální faktory. Když totiž žena vydělává více peněz, respektive stejně jako muž, není na muži finančně závislá, jak to bývalo v minulosti ve většině svazků. „Pokud pak v manželství chybí další zásadní kvality, vytratí se silné emoční pouto, nemá žena důvod dál manželovi prát, prostě odchází. Z tohoto důvodu také přibývá žen, které jsou iniciátorkami rozvodů. Důvody k ukončení vztahů jsou tedy více emocionálního charakteru,“ zmiňuje Esther Perel fenomén, který je v evoluci vztahů opomíjen. Na důležitosti získávají emoce, intimita, sdílení, společný rozkvět.

Esther Perel mimo jiné říká:

Lidé si myslí, že by mohli být šťastnější jinde

„V minulosti se lidé rozváděli, když byli opravdu nešťastní, dnes se rozvádějí, když si myslí, že mohou být s někým jiným šťastnější. Kladou si otázky: Je tohle dost? Mohlo by to být lepší? Mohl/a bych být šťastnější?,“ zmiňuje další důvod rozpadu manželství autorka konceptu erotické inteligence. Doplňuje, že přichází také otázky spojené se středním věkem, jako: To už je všechno? Bude to takhle už napořád? Nic se nezmění? Tyto a další související záležitosti jsou příčinami moderních rozvodů a jsou velmi rozdílné od příčin obvyklých v minulosti.

Máme obrovská očekávání a žijeme déle

Další vztahy, například sourozenecké, s přáteli, kamarády, dětmi, se tak zásadně nemění, romantické vztahy jsou úplně jiné. Očekáváme od nich mnohem více, než kdykoli dříve, proto jsou teď partnerské vztahy mnohem komplikovanější, je těžší udržet je dlouhodobě. V minulosti bylo manželství hlavně o partnerství ve smyslu ekonomickém, budování rodiny, úspěchu a sociálním postavení a všeho, co s tím souvisí. „To všechno chceme i v současnosti a navíc, aby byl ten samý člověk naším intimním partnerem, erotickým partnerem, důvěrníkem, vášnivým milencem, vše v jednom. A také žijeme dvakrát déle, i to je potřeba vzít v potaz. Chceme tedy od jednoho člověka něco po mnohem delší dobu.“  

Toužíme po spřízněné duši

Aby toho nebylo málo, máme tu ještě navíc zcela nový koncept: chceme, aby náš manžel či manželka byli naší spřízněnou duší. „Dříve byl ten jeden jediný bůh, teď chceme něco podobného od našeho partnera. Chceme po něm, aby nám pomohl stát se nejlepší verzí sebe sama. To znamená, že láska se stává projektem, jehož hlavním tématem je naše identita,“ vysvětluje psychoterapeutka se zaměřením na partnerské a rodinné vztahy. Pro hlubší uvědomění této skutečnosti přidává přirovnání: „Když vyšplháme na vrchol vysoké hory, naskytne se nám spektakulární výhled, ale v takové výšce je také řidší vzduch a ne každý vrcholu hory dosáhne.“

Příliš mnoho nebo příliš málo

Většina z nás má za sebou dětství, kdy jsme zažívali něčeho buď příliš mnoho nebo příliš málo. Příliš mnoho pozornosti, narušování hranic, nebo naopak nedostatek pozornosti, zanedbávání, opuštění, samotu. Obojí způsobuje vývojová traumata, která si přinášíme do našeho dospělého života a do našich lásek. „Lidé ke mně přichází a říkají, že nemají tyhle problémy s nikým jiným, s kolegy, sousedy, žáky, učiteli, zkrátka v žádných jiných dlouhodobých vztazích, jen s partnerem. Vysvětluji jim, že existují pouze dva typy vztahů, které se vzájemně zrcadlí – váš původní vztah s rodiči a romantické vztahy. Je tam stejná rezonance.“

Jeden příklad za všechny

Jako zářný příklad Esther Perel uvádí pár z jednoho dílu jejího podcastu:

„Přišel ke mně na terapii pár a on říká: ´Jsme lidé, kteří si rádi dělají věci po svém.´ Řekla jsem mu, že to je v pořádku, ale že slyším, že jsou dva lidé, kteří mají rádi, když jiní lidé dělají věci po jejich. A pak mi svěřili své příběhy. Jeho otec ho neustále podceňoval, poučoval, pohrdal jím. Nikdy nedělal nic správně a nenaplňoval očekávání rodičů. Ona vyrůstala s matkou závislou na drogách, otec spáchal sebevraždu, v rodině byla už od mala za dospělou, musela se postarat o všechno, včetně dvou sourozenců. Prý se kvůli všemu hádají a nedokážou komunikovat. Co já na to? ´Nemyslím si, že se hádáte kvůli všemu, myslím, že se hádáte pořád dokola kvůli jedné věci. Ve chvíli, kdy mu říkáte, že je neschopný, nedělá něco dobře nebo správně, jitříte jeho staré rány. A ve chvíli, kdy on reaguje, že vy mu nebudete říkat, co má dělat, a odchází, vy cítíte, že jste zase sama se všemi povinnostmi, všechno je na vás, vždycky budete sama a nebudete mít nikdy nikoho po boku. Otevírá se vaše původní rána. A o tom jsou ve skutečnosti všechny vaše hádky. Já nechci být nedostatečný a já nechci být sama.´ Toto zjištění pro ně bylo naprosto průlomové. Je potřeba, aby se naučili oddělit rány z dětství, kdy se situací nemohli nic dělat, od současnosti, kdy jsou dospělí a o svém jednání rozhodují jen oni sami.“