„Nevěra nemusí vést ke konci vztahu,“ říká psychoterapeutka Markéta Šetinová

Pojďme náš rozhovor zahájit tím, kde to všechno začíná – seznamováním. Záleží na místě seznámení? Říkám si, jestli je nějaký rozdíl v tom, jestli svého partnera poznáte například v kavárně na břehu Seiny, nebo ve tři ráno v zaplivaném nonstopu v Holešovicích…

Je pravda, že někdy lidé chtějí romantický příběh začátku vztahu, ale ze zahraničních výzkumů vyplývá, že konkrétní místo seznámení nemá na spokojenost a délku vztahu žádný vliv.

A jak si stojí online seznamky?

Velmi dobře. Dokonce se na některých datech ukazuje, že vztahy vzešlé z online seznamování jsou spokojenější, než když se dotyční seznámí v baru. Nabízí se poměrně jednoduché vysvětlení: Když jsem rozhodnutá jít na seznamku, jsem už připravená, že chci do vztahu něco investovat. Je ale důležité dodat, že online seznamka je pouze nástrojem, příležitostí k seznámení. Vztah se vždy tvoří offline. Proto všem, kteří se s někým seznámí v online prostředí a získají pocit, že by to mohlo fungovat, radím, aby vše co nejdříve překlopili do reálného setkání. To, že si s někým několik měsíců píšete, vůbec neznamená, že si o dotyčném uděláte kompletní obrázek.

A navíc se lidé na seznamkách prezentují v lepším světle…

To je ale naprosto přirozené. Chceme na druhé udělat ten nejlepší dojem. Lidé na seznamkách mají tendenci si realitu trošku upravovat. Prezentují se fotkami, kde jsou mladší nebo mají víc vlasů. Je to ale velmi tenký led, protože v okamžiku, kdy se potkáte naživo, může nastat fáze rozčarování.

A pak tu máme singles neboli ty, kteří partnera nechtějí vůbec.

Je důležité si uvědomit, že skupina singles je velmi rozmanitá. Singles nejsou osamělí lidé. Naopak mají různé druhy vztahů, včetně sexuálních. Těmto vztahům se někdy říká přátelství s výhodami neboli „situationship“, česky „skoro-vztah“. Být single neznamená, že nepěstujete žádné vztahy. Pro singles je velmi důležité přátelství, mívají spoustu koníčků, mnozí si budují kariéru. Často také deklarují, že se nechtějí nechat omezovat.

Kolik singles v naší společnosti je?

Z výzkumu Atlasu Čechů výzkumné agentury Behavio vyplývá, že bez vztahu je 27 % Čechů a Češek. Mezi singles lehce převažují ženy. Na amerických datech od Pew Research Centre se ukazuje, že zhruba polovina nezadaných tak žije dobrovolně, druhá polovina partnera nemá, protože ho (nebo ji) nemůže najít. Myslím, že v Česku to může být přibližně podobně.

Chápu, že se to nedá shrnout do pár vět, ale přesto: co je ve vztahu vlastně tím úplně nejzásadnějším?

Líbí se mi názor průkopníků párové terapie Johna a Julie Gottmanových, že základem hezkého vztahu je laskavost; snaha partnerů být vůči sobě navzájem laskaví.

Takže laskavost stačí?

K laskavosti bych ještě přidala vědomou a cílenou snahu o pozitivní změny v životě. Z výzkumu americké psycholožky Carol Dweck, která působí na Stanfordově univerzitě, i z mé praxe vyplývá, že klíčem ke spokojenému vztahu je růstový mindset. Je to postoj k sobě, životu a vztahu, který jasně říká, že se ve vztazích můžeme zlepšovat, na těžkých situacích se můžeme mnohé naučit, a že pokud budeme chtít, zvládneme spolu i náročné chvíle.

To zní jako velmi aktivní přístup.

A já s ním velmi souzním. Není to přece tak, že vztahy buď umíme, nebo neumíme. Podstatné je, že problémy chceme řešit a zvládnout. Že se chceme vyvíjet, pracovat na sobě, spolupracovat jako tým. Když něco nefunguje, mluvíme spolu a hledáme řešení. Lidé, kteří mají takzvaný fixní mindset, vidí jakýkoli problém jako důkaz toho, že vztah nefunguje. Naladit se na růstový přístup znamená i to, že nevršíme výčitky, nesvalujeme na sebe navzájem vinu. Hledáme řešení.

Výčitky jsou velké téma. Jak se přes šrámy z minulosti přenést? Jak si odpustit?

Zranění z minulosti si do vztahů nese každý z nás. A nová přibývají. Potkávají nás náročná období, krize. Zraňujeme se navzájem. Bohužel neumím říct jednu obecnou radu, jak se přes to přenést. Jde především o to, abychom tyto události uměli zpracovat, našli soucit k sobě i k tomu druhému, abychom pochopili, proč se ty věci staly, a uvědomili si, co chceme dělat jinak, co si třeba do budoucna chceme pohlídat. Je problém v komunikaci? Ve studu? V nedostatku důvěry? Můžeme si vztah nastavit jinak? Je nutné najít způsob, jak překonání krize integrovat do našeho příběhu jako něco, co jsme společně zvládli a co nás třeba i posílilo jako pár.

Máme v nefunkčním vztahu, ve kterém nejsme spokojeni, setrvat kvůli dětem?

Může to dávat smysl a motivaci zvládnout těžké chvíle, stejně tak, jako to nemusí dávat smysl žádný. Tady naprosto záleží na konkrétní situaci.

Jak udržet vztah svěží a plný energie?

Je to práce. Je potřeba to dělat vědomě. Žádný vztah není skvělý a spokojený sám o sobě. A čím déle jsme spolu, tím víc aktivní pozornosti musíme vztahu dávat. Pečovat o kvalitně strávený čas, zaměřit se na blízkost.

Jak dlouho vlastně trvá počáteční fáze zamilovanosti?

Kolem půl roku, ale záleží na konkrétním člověku. Někdo vzplane hned, ale fascinace rychle odezní. U někoho se naopak zamilovanost buduje pomaleji. Americký sociální psycholog Jonathan Haidt ve vztahu rozlišuje lásku romantickou a partnerskou. Romantická láska je zamilovanost, která je velmi příjemná, ale zpravidla má dva náročné okamžiky. Tím prvním je intenzivní vzplanutí, kdy máme pocit, že druhého extrémně dobře známe, a můžeme dělat rozhodnutí, která jsou neadekvátní délce vztahu – například se po měsíci zasnoubíme nebo kupujeme byt. Další krize romantické lásky nastává po třech až čtyřech měsících, kdy zamilovanost začíná lehce klesat a my si říkáme: A to je všechno? Objevují se první pochybnosti. Je to tím, že po tak krátké době ještě nemáme dostatečně vybudovanou partnerskou lásku, která na rozdíl od zamilovanosti může růst celý život, ale nenaskočí hned. Haidt přirovnává počáteční zamilovanost k účinkům drogy, je to jako rauš. Spokojená partnerská láska je jako pít v dobré náladě dobré víno.

Pojďme teď probrat téma, které se u vás v terapeutickém centru nejspíš řeší velmi často. Jak se dá zvládnout nevěra?

Je to skutečně jedno z častých témat. Ale nemusí vést jenom ke konci vztahu. Spousta párů ji dokáže zpracovat a zvládnout. Vždy pomáhá, když se krize spojená s nevěrou vnímá jako příležitost začít ke vztahu přistupovat jinak. Začít jinak komunikovat. Mluvit o tom, jak to vlastně chceme mít, co nám vyhovuje. Ale není to rozhodně jednoduché, nevěra je zraňující a zpracovat ji je dlouhý proces. Ale dá se to. Když ji někteří partneři reflektují po letech, považují ji někdy dokonce za zásadní impuls ke změně.

Je těžké být monogamní?

Ano. Monogamie je těžká. Pro někoho je přirozená, je to něco, k čemu tíhne. Ale každý jsme jiný. Já považuji za dobré, když k tomuto tématu lidé přistupují kriticky a přemýšlejí, jak to vlastně mají oni. Pro někoho není exkluzivita v sexu tak důležitá jako pro někoho jiného.

Jak se díváte na polyamorii a otevřená manželství?

V prvním případě má člověk více rovnocenných partnerů na sexuální i romantické vztahy. V otevřeném vztahu máte manžela, ale zároveň i svobodu v intimní oblasti. A dalším způsobem nemonogamních vztahů jsou sexuální zkušenosti, které máme v páru s dalšími lidmi, například v rámci swingers party. Vždy je ale zásadní transparentnost a souhlas všech zúčastněných. Obecně fandím tomu, když se lidé dokážou odpoutat od vztahových norem a žít vztahy tak, jak vyhovuje jim.

Už jsme jako společnost tak daleko, že se na podobné záležitosti nedíváme s podezřením?

Určitě to má své stigma, a to i mezi odborníky. Mnozí terapeuti nevěří, že by takové vztahy mohly být funkční. Ale ukazuje se, že když jde o konsensuální vztahy, mohou být stejně kvalitní jako ty běžné.

Podle výzkumu jsme celkem tolerantní národ. Většina Čechů a Češek se například vyslovuje pro sňatky homosexuálů. Mám ale pocit, že LGBT+ komunita to u nás stále nemá moc jednoduché…

Je pravda, že k sexualitě přistupujeme se stále větší tolerancí. Stále více lidí se identifikuje jako bisexuální nebo transsexuální – z výzkumu od Behavia vidíme, že 17 % lidí z generace Z uvádí svou orientaci jako LGBTQ+. S touto oblastí mám velmi málo klinických zkušeností, ale pokud za vámi například přijde dcera nebo syn, že se cítí „jinak“, rozhodně to nezlehčujte. Berte to vážně. Obraťte se na odborníky, u kterých máte jistotu, že jejich znalost je zakotvena v současném poznání a výzkumu. Vzhledem k tomu, že komunita LGBT+ velmi dobře a podpůrně funguje na sociálních sítích, napojila bych se i tam.

Jak jste se vlastně ke studiu vztahů i vlastní praxi dostala?

Vystudovala jsem sociologii. Nejdříve jsem se zabývala vztahy mezi skupinami, chvilku jsem pracovala v soukromém sektoru, ale pak jsem se k sociologii vrátila, a navíc začala studovat psychoterapii. Svůj výzkum i terapeutickou praxi jsem zaměřila na partnerské vztahy, především jejich proměnu. Propojuji terapeutickou práci a sociologický výzkum, který pomáhá zasadit osobní zkušenost do širšího kontextu.

První otázka tohoto rozhovoru směřovala k seznamování. Jak jste se vlastně se svým manželem seznámila vy?

Tím nejčastějším způsobem – přes kamarády.

Jak o svůj vztah s manželem pečujete?

Občas si zajdeme na večeři, oběd nebo skleničku. Chceme si dopřát čas, kdy jsme jen spolu, kdy se na sebe naladíme a máme bližší konverzace. Kromě toho je pro mě důležité se dohodnout na praktickém každodenním chodu práce a domácnosti. Na tom, jak si rozvrhneme neplacenou práci neboli péči o domácnost, s placenou prací a osobním časem. Snažíme se, aby to bylo fér. Líbí se mi, že můj muž neočekává, že se budu starat o domácnost jen proto, že jsem žena.

Jak odpočíváte? Předpokládám, že jako psychoterapeutka si občas musíte pročistit hlavu.

Zaprvé bych chtěla říct, že terapii samozřejmě potřebují i psychoterapeuté. Když se necítíme dobře, vždycky je dobré říct si o pomoc. Mám za sebou spoustu hodin terapie coby klientka. Terapii věřím. Když se mi něco děje, jdu za terapeutem a srovnám si myšlenky. Zároveň je u psychoterapeutů dobrá praxe mít supervizi. Osobně mám dva supervizory, se kterými řeším svou práci a situace, které jsou pro mě náročné. Jednou se mi třeba stalo, že po konzultaci s klientem jsem byla tak rozrušená, že jsem schůzku potřebovala prakticky okamžitě, a supervizor mi tenkrát vyšel vstříc. Taky je pro mě důležité udělat si čas sama pro sebe. Miluji procházky po Praze, ráda chodím pěšky. A jako společenský člověk vyhledávám společnost dalších lidí.

Co vám dělá největší radost?

Vztahy, které v životě mám. Mám obrovské štěstí, že kolem sebe mám lidi, ke kterým mám hluboký a blízký vztah. Manžel, máma, moje nejlepší kamarádka, přátelé. Není to samozřejmost a jsem za to vděčná.

Máte naopak z něčeho strach? Přijde mi, že dnešní doba je taková úzkostná.

Mám obavy z věcí, které jsou mimo moji kontrolu. Ze společenské situace, včetně té ekonomické či environmentální. A určitě mám obavy o zdraví svých blízkých i to své. Radost ale v mém životě převažuje. Jsem přesvědčena, že nemá smysl věnovat příliš energie tomu, co nemůžeme ovlivnit. Naopak mi dává smysl přesměrovat svou pozornost k věcem, které nás těší a fungují.