V životě ženy existuje pár vět, které za žádnou cenu nechce slyšet. „Nepřibrala jsi?“ „Počkejte, přinesu vám o číslo větší,“ a „Jsi stejná jako tvoje matka!“
Ta poslední věta bývá nejbolestnější. Na rozdíl od těch prvních dvou totiž nepodléhá měřítkům aktuální módy, přitom se v našich životech objevuje s železnou pravidelností.
Představte si mladý pár, který se právě seznámil v baru a doposud se to vyvíjelo dobře. Ona rozená modelka s prvky Matky Terezy a nositelky Nobelovy ceny, on pan Božský, muž s velkým M, a přitom čistý, voňavý a nesmírně pozorný. Úžasná vášnivá noc, kterou spolu nečekaně strávili, ani pro jednoho z nich neměla být ta poslední, mohl by to být vztah na celý život! Jenže…
Je ráno, oba dva leží už třicet minut mlčky v posteli a jejich naštvanost a zklamání neustále stoupají. Co se stalo? Nic, ano, ono holčičí NIC! Trochu vám to vysvětlím. Ona pochází z rodiny dvou milujících rodičů, kdy tatínek ráno vyskočil z postele, běžel uvařit mamince čaj, připravil jí míchaná vejce, kečupem na jejich vršku vykouzlil srdíčko a spolu s rozpečeným pečivem přinesl vše do postele, kde společně posnídali.
I on pochází z dokonalého manželství. Maminka si vždy nařídila budík o něco dřív, zaběhla do nedaleké pekárny pro čerstvé voňavé rohlíčky, připravila tatínkovi vejce nahniličko a jeho oblíbený čaj Earl Grey a vše přinesla do postele, zrovna když zvonil budík. No a teď tu tyhle dvě již dávno dospělé děti svých rodičů už půl hodiny leží, zírají naštvaně do stropu a říkají si: „Takže kde je ta snídaně? Copak mě nemiluje a chce jen sex?!
Asi si myslíte, že příklad, který jsem zvolil, je poněkud extrémní. Ve skutečnosti je to mnohem horší. Vzorce chování převzaté od rodičů totiž nevyjdou najevo hned, když ještě relativně o nic nejde. Vyjeví se až mnohem, mnohem později. Zesnulý psychiatr Miroslav Plzák říkal, že to, jaký je náš partner ve skutečnosti, máme šanci zjistit, nejdříve až opadne milostné opojení – po 6 až 12 měsících vztahu. Ty skutečné charakteristiky se však projeví až poté, co se přestaneme vědomě snažit a přepneme na autopilota. Toho autopilota, kterého nám pro chování ve vztazích naprogramoval kdo? Obvykle naši rodiče.
Psychiatrie a moderní neurofyziologie potvrdily, že lidé mají autopilota na kdeco. Na jízdu na kole, řízení auta, bruslení, golfový odpal, ale také na řešení partnerských sporů, reakci na zpochybňování naší autority, reakci na kritiku našeho vzhledu atd. Od dob Sigmunda Freuda stojí celá psychoterapie právě na tomhle.
Problém s autopiloty je v tom, že jaksi fungují bez našeho vědomí, tedy nevědomě. Stejně jako 60 až 95 % (dle autora) toho, co v životě děláme. A tak se postupem času začínáme ve vztazích chovat jako naši rodiče, aniž bychom si toho byli vědomi, natož abychom byli schopni uvědomit si, co vlastně děláme špatně. Onu normu nám nastavili rodiče. Stejně jako nám kdysi normu v oblékání nastavoval československý socialistický textilní průmysl. Jenže pak přišel Tuzex a revoluce.
Eric Berne, kanadský psychiatr a zakladatel transakční analýzy, přišel už v roce 1972 s přesvědčivými důkazy o tom, že lidé se v životě řídí tzv. scénáři. Tyto scénáře jsou uloženy v temenním laloku našeho mozku, kde sídlí i paměť. Tato část mozku je podle britského psychiatra Stevea Peterse 20× rychlejší než ta vědomá, uložená v čelním laloku. A protože je mozek od přírody „líný“, pokud jen trochu může, přepíná na rychlejšího autopilota.
Čím víc jsme unavení, ve stresu či pod vlivem silné emoce nebo všechno najednou, jako třeba po narození dítěte, tím více autopilotů se nám v hlavě aktivuje, i těch dávno zapomenutých. A tak se stane, že se podráždění dospělí někdy chovají jako malé děti. Ne proto, že vědomě chtějí, ale protože tak funguje jejich mozek. Nebývá náhodou, že skutečnou zatěžkávací zkouškou vztahu se stává až narození dítěte.
„To se mně stát vůbec nemůže, protože si dávám velký pozor, abych se nechoval/a jako moje matka/otec!“ říká spousta lidí, obvykle těch, kterým jejich partneři či děti často vytýkají, že se přesně tak chovají. Existují dva druhy rallyových jezdců – jedni, když dostanou v zatáčce smyk, sledují dál silnici, po které potřebují pokračovat v jízdě. Ti druzí se naopak otočí ve směru tečny, kam se jejich vůz nezadržitelně blíží, a sledují příkop se stromy. Oba dva typy řidičů se nakonec dostanou směrem, na který se zaměřují. A stejné je to i ve vztazích.
Katarína Durecová, přední česká psychoterapeutka, dává takový hezký příklad. „Dám vám teď test, jestli náhodou nejste pedofil. V následujících pěti minutách za žádnou cenu nesmíte pomyslet na růžového jednorožce!“ Klidně si to zkuste. Až se vám ten růžový jednorožec objeví, vězte, že nejste pedofil. To jen když upřete svou pozornost na to, co nechcete, namísto toho, čeho chcete dosáhnout, nakonec se vám to podaří.
Pokud nechcete být stejní jako vaše matka či otec, máte tři možnosti. Za prvé, najděte si partnera, co měl podobné rodiče. Bude mu to jedno a vy si de facto vezmete svého otce, což by Freudovi určitě udělalo radost. Druhá možnost je, že se soustředíte na to, jak to chcete ve vztahu mít, a budete na tom tak dlouho vědomě pracovat, až se vám nové vzorce partnerského soužití zautomatizují, čímž dojde k přepsání těch rodičovských. No a třetí možností je individuální psychoterapie, kde se vám tahle část vašeho vědomí zvědomí a vy s tím budete moci pracovat. Ani jedna z variant není snadná, ale co by člověk neudělal, aby tu větu z úvodu článku pokud možno nikdy neslyšel.
O autorovi:
Martin Zikmund je průvodce lidí a firem klíčovými změnami a často pomáhá lidem měnit jejich scénáře a napravovat hříchy jejich rodičů. Je autorem blogu Je čas na změnu a čas od času pořádá semináře pro veřejnost o ženskosti, životní harmonii i dalších tématech.
