Životní styl
Malí dospělí aneb O rodičích, co kradou dětem dětství
„Já už jsem vlastně jedno dítě vychovala,“ řekla mi před týdnem jedna ani ne třicetiletá citlivá slečna. Mluvila o svém o 10 let mladším bratříčkovi. „Já nevím, jestli jsem o něco třeba nepřišel tím, že od 15 pracuju. Prostě jsem musel makat, potřebovali jsme peníze,“ slyšel jsem zase od jednoho podobně starého velice pracovně vytíženého manažera. Oba přitom měli jednu věc společnou, jejich rodiče je, byť třeba nechtěně, připravili o dětství.
K čemu je nám dětství
Ernst Walter Mayr, věhlasný evoluční biolog, přišel na to, že existují dvě kategorie zvířat. Do první kategorie spadají ta zvířata, která jsou od narození odkázána na sebe. Jejich rodiče zkrátka někde nakladou vejce a po narození se o ně už nestarají. Tato zvířata tak musí hned po narození znát všechno, co je nutné k jejich přežití. Jak a kde získávat potravu, co jíst, čeho se vyvarovat, co a jak dělat. Tato zvířata mají v mozku hotové uzavřené programy, podle kterých jednají a které jsou téměř neměnné.
Druhá kategorie zvířat je jiná. Tato zvířata rodí nesoběstačná mláďata, o která se v prvních měsících či letech jejich života starají, opečovávají je, učí je (např. létat či lovit) a také je vychovávají. Mláďata těchto druhů se rodí téměř jako nepopsaný list, jejich programy jsou plně otevřené. Tvoří se postupně během dospívání. Jejich tvorba vyžaduje čas a citlivou péči rodičů. Naprostým extrémem této kategorie zvířat je člověk. Ten svá mláďata opečovává, učí a vychovává dlouhých 18 let, někdy i déle. Ptáte se, k čemu je nám dětství? Právě k tomuhle. Jeho evolučně biologický účel je naučit nás vše potřebné pro náš úspěšný život v dospělosti.
Když děti přes noc zestárnou
Přesto však existují rodiče, které svým chováním, byť třeba nechtěně, zkracují dětem dětství. Ukončí jejich fázi učení předčasně, a donutí je nepřipravené čelit nebezpečím a úskalím dospělého života. A tak se do života vrhají podobně jako malá slůňata v afrických savanách, kterým pytláci zastřelili rodiče kvůli slonovině. A víte, jak se asi tak cítí slůně, které se ocitne náhle bez rodičů uprostřed savany? Mezi silnými a dospělými šelmami. Blbě. Přesněji pociťuje úzkost, bezradnost, smutek a spoustu věcí nechápe.
Stejně jako malé dítě, které má plnit náhle dospělácké úkoly. „Cestou ze školy vyzvedni dvojčata ve školce, dojdi na nákup a uvař jim večeři. A nezapomeň je dát včas spát, my s tatínkem musíme pracovat!“ „Teď, když od nás tatínek odešel, budeš mi muset víc pomáhat.“ A úplně „nejlépe:“ „Pepíčku, jsi to jediné, co mě drží při životě, vůbec nevím, co bych si bez tebe počala.“ Možná vám takhle na první pohled na tom nic špatného vlastně nepřijde, děti by přeci měly pomáhat a je hezké, když jim projevíte svoji lásku. No, ty děti to pak v dospělosti vidí „maličko“ jinak.
Nejistí dospělí
„Všechno musíš zvládnout sám!“ „Na nikoho se v životě nespoléhej!“ „Nechval dne před večeří!“ „Vždycky se něco může po…“ to je na ukázku jen pár výroků, které právě takovéto děti v dospělosti považují za naprosto pravdivé a bezvýhradně se s nimi ztotožňují, nebo přesněji – podle nich svůj život každý den žijí. Jsou to jejich programy, které jim jejich rodiče uložili v den, kdy z nich udělali předčasně dospělé. A tak dnes, když jim je 30, 40, 50, ale také třeba 60 let žijí v nejistém světě plném nebezpečí, kdy jen čekají, odkud přijde další rána. A víte, co je podle amerického humanistického psychologa Abrahama Maslowa naprosto klíčové pro zdravý rozvoj osobnosti a schopnost dosáhnout lásky, sounáležitosti, sebevědomí a potažmo osobního rozvoje? Naplnění fyziologických potřeb a hned poté pocit bezpečí. Bez něj není možné naplnění těchto vyšších potřeb dosáhnout. Právě o pocit bezpečí tyto lidi však jejich rodiče obrali.
Nemocní dospělí
V dnešní době je velice populární psychosomatika. Někteří byznysmeni ji však proměnili v ezoterickou disciplínu, což lékaři ani psychologové, kupodivu, nevidí rádi. Nicméně, právě do somatických (tj. tělesných) projevů se může ukradené dětství velice často promítat. Víte, kdy si takový malí dospělí zaslouží pozornost svých rodičů? Kdy nemusí provádět žádné domácí práce ani pečovat o sourozence? Kdy si nedej bože může třeba pustit pohádku, nebo si číst? Ano, když je nemocný. A jsou malí dospělí, kteří to velice rychle pochopí. A tak, když zjistí, jak je super být nemocný, a jak špatné to je, když se pak uzdraví, si prostě přejí být nemocní. A psyché je v tomto ohledu mocný nástroj.
Ne-mocní dospělí
Během dospívání se dítě postupně doslova zmocňuje světa. Při standardním vývoji během dětství prochází jednou vývojovou fází za druhou, aby objevilo a pochopilo své možnosti, vyzkoušelo si, jaké má hranice, a do dospělosti šlo jako mocný sebevědomý dospělý. Jenže, jak chcete testovat hranice a vymezovat se vůči rodičům, když prostě „musíte“ vydělávat od dětství peníze, protože se třeba rodiče rozvedli? Jak chcete objevovat své možnosti, když váš denní program, no, spíše rozkaz, nebezpečně připomíná režim vojáka na misi? Jak se chcete vymezovat, když máte hlavu pevně chycenou v gilotině s nápisem vina, protože „jste to jediné, co váš rodič má, to poslední, co mu zůstalo?“ Blbě. A to je přesně to, jak se pak jako dospělí cítíte. Chybí vám totiž sebevědomí i sebe-vědomí (vědomí sebe sama) a vaši moc už odmalička mají v rukou jiní.
Nechme děti žít
Možná je na čase říct, proč jsem tenhle článek vlastně napsal. Tak jednak proto, že patří do jednoho z oněch 12 hříchů rodičovství, které jsem popsal ve svém článku Jak (ne)zničit svým dětem život, který najdete na mém blogu, a jednak proto, že jsem vás vlastně chtěl poprosit o jedno – nechte své děti žít. Umožněte jim být dětmi a dospělé starosti jim nechte na dospělost.
Ne, neznamená to, že si nemají uklízet pokojíček, nesmějí vynést koš a špinavé nádobí i v 18 mají nechávat, kde se jim zrovna zamane, to je hloupost. Jde ale o to, že neustálá péče o mladší sourozence, živení rodiny, de facto citové vydírání, že ony jsou teď to jediné, co máte a že vás rozhodně nesmí zklamat, ale i spousta dalších věcí - to vše je určeno až dospělým dospělým a v ty nejprve musí mít ty děti čas a prostor dospět. V dospělosti se totiž dospívání dohání těžce, pomalu a draze.
