Klára Kotábová v karanténě: Co mě naučil nouzový stav

Během uplynulých dvou měsíců, které byly „zvláštní“, mám najednou radost z věcí, které mě ještě v lednu obtěžovaly. A stejně to mají i moje dcery. Tak třeba škola. V lednu otrava, dnes nadšení. Anička se chystá na zkoušky a do školy vstává ještě dřív, než jí zvoní budík. Protože i odpíraná povinnost nakonec těší. Já jí chystám svačinku - dozdobenou láskou. Ona ji nevrací a už vůbec neremcá, že se to jíst nedalo. A můžeme pokračovat: V lednu jsem snila o tom, že bych pár dní chtěla – dělat nic. Byla jsem přetažená, práce jsem měla nad hlavu a dnes? Vím, že na hlášce: Stokrát nic umořilo osla, něco pravdy bude. Stačily mi tři dny, abych si začala psát do šuplíku, vymýšlet scénáře, zkrátka pracovat znovu, lépe a do zásoby. Pro zachování duševního zdraví. Taky jsem se naučila čepovat pivo, chystat stůl v restauraci na snídani – čistě pro případ, že bych musela vzít brigádu mimo svůj obor. Dále jsem zjistila, že práce v pohostinství rozhodně není jen pohodička a přísun peněz. Je to pořádná dřina. A občas nechutná. Rozcupované ubrousky na talíři, použitá párátka tamtéž, občas plivance a podobně. Taky vymyšlené stížnosti na neexistující problémy za účelem slevy. Vyslechla jsem tolik příběhů, že už se nikdy nebudu v restauraci chovat stejně samozřejmě, jako v lednu (tedy jako výše popsané jsem nedělala nikdy, ale co když se s podobným chováním servírka právě setkala a fakt nemá náladu se na mě usmívat). Je sice fakt, že kdosi kdysi řekl, že host je pánem, ale neměl by být diktátorem s vizí, že všichni jsou tu jen kvůli němu. Vzájemná lidská slušnost by neměla zmizet ani na této frontě. Nikdy.

Kamarádka je zdravotní sestra. Ta vyprávěla o svých povinnostech i o tom, jak na ní maminky občas píší stížnosti, protože se na děti málo smála, neuctivě pozdravila. Nebo také o tom, že má dny, kdy si nestihne dojít na oběd, protože sedí na JIPu vedle dítěte, které neví, jestli má zůstat, nebo odejít ze světa – a jeho rozvedení rodiče si posílají SMS s právníky, kdo tedy za jeho stav může. A jestli je možné protistranu žalovat za zanedbání péče. Takže za mě, první linie tu bude pořád. Jen ne už tak populisticky uchopená. A zapomínat na ni by se nemělo.

Jedeme dál: Obecně se tvrdí, že pomocnou ruku má člověk hledat na konci své paže. Není to ale tak úplně pravda. Občas je totiž k nalezení tam, kde byste to vůbec nečekala. Takže se nebojte rozhlížet a věřit. I když to tak nevypadá, nikdy nejste na věci a jejich řešení sama. Fakt.

Jedno vím jistě: Politikům už asi věřit nebudu. Těm v červené mikině, ani těm v respirátoru, v době, kdy je neměli ani lékaři. Dokonce ani reprezentantům hlasu lidu, kteří tvrdí, že každý podnikatel má mít vatu. Protože to je čirý ekonomický nesmysl, neboť peníze se mají točit, ale k tomu jindy.

Nebudu vnímat řeči populistů, kteří se i na koronakrizi snaží získat volební hlasy. Před nějakou dobou jsem si sice ještě myslela, že žijeme v civilizovaném státě, kde politická reprezentace umí najít shodu – pro blaho lidí, kteří jinak platí daně a snaží se dlouhodobě budovat zemi, kterou by mohli právě politici vést. Jsem naivka. Je hlavní vědět, že vše jsme relativně ustáli jen proto, že si umíme navzájem podat pomocnou ruku. Někdo šije roušky, jiný vaří pro hasiče, další vysvětlí dětem na nucených prázdninách časování sloves, soused doveze sousedce, která nemůže na nohy velký nákup. A bez přirážky. Takových příběhů jsou stovky a ti, kdo je prožili, se jimi rozhodně nechlubí. Nepřipisují si zásluhy a nejsou jájisty. Tedy těmi, kdo každou větu začínají slůvkem JÁ. Ale asi ani to by mi nevadilo, protože každý jsme nějaký a s ohledem na to, že tuhle charakterovou vlastnost nemám, se do politiky necpu. Jenže nesnáším chaos obecně a informace politiky podávané – byly jednoznačným bordelem. Levá ruka netušila, co dělá pravá… Fakt jsem byla chvílemi ztracená. Což mě trápilo, ale i to jsem přežila. Byť jsem po prvních vládních tiskových konferencích v březnu nabyla dojmu, že mě nezabije koronavirus, ale právě chaos ve sděleních reprezentantů této země.

V neposlední řadě vím, že bez stopadesátého trička koupeného v jediném týdnu se přežít dá, bez návštěvy divadla (aspoň občas) moc ne. Je dost těžké, když se dítěti v době karantény rozpadne milovaná teniska nejmenované značky. A tedy sehnat okamžitě náhradu. Chyběla mi setkání s přáteli. Protože nejsem vzorek, který je tu pro zábavu epidemiologům, ale člověk, který má socializaci přesně danou ve svých potřebách. Na jednom z předních míst. Překonala jsem abstinenční příznaky z nedostatku kávy do kelímku. Naučila se nosit roušku. Nakupovat v hodiny povolené státem. Zjistila jsem, že umím vyjít sama se sebou, když jinou možnost nemám. I to, že jsou moje dcery skvělé a umí táhnout za jeden provaz. A mohla bych pokračovat dál. Ale nechce se mi. Bilanci toho, co vám karanténa dala a vzala, si udělejte sama – a dejte vědět, jak vám to koronavirové účetnictví vyšlo.

Tak ať jste zdraví.

MARIANNE AŽ DO SCHRÁNKY S POŠTOVNÝM ZDARMA

Časopis Marianne si nyní můžete, bez nutnosti platit poštovné, objednat až domů. Více informací se dozvíte zde.