KLÁRA KOTÁBOVÁ: Obě ruce k ničemu
Nejsem nešikovná, jsem levoruká. Oboustranně. Proto nesnáším praktické hodiny všech svých dcer. Pro které je za domácí úkol třeba šít, vyšívat, stříhat nebo lepit. Umím spoustu jiných věcí, tohle ale ne.
Maminky u školy se vždy chlubí tím, co svým ratolestem připravily za pomůcky, aby zvládly to a to. Já mám dny, kdy jsem ráda, že děti do školy nezapomenu odvést. Vážně.
Že to nebude legrace jse pochopila v první třídě, kdy Anička donesla ze školy papírek, na kterém stálo, že má na příští hodinu výtvarné výchovy donést vejce. Vyfouklé vejce. Jedno nebo případně dvě pro spolužáka, který by zapomněl, nebo jeho maminka nezvládla. „Co jako by nezvládla. Fouknu, vysuším, zabalím,“ myslela jsem si tehdy, nejspíš v mladické nerozvážnosti a mateřské blbosti. Kromě toho, že jsem zničila dvě plata vajec z bio chovu a neměla jsem ani jednu skořápku v celistvém tvaru, ovšem ve vlasech jsem se mohla pochlubit žloutkem zaschlým, stejně jako bílkem, takže jsem vypadala trochu jako Cameron Diaz ve filmu Maska. Kuchyně vypadala jako po výbuchu a já byla na pokraji nervového zhroucení. Došlo mi totiž, že moje dcera půjde do školy bez pomůcky a bude potupně škemrat, aby od někakého potomka matky tvořilky dostala k dispozici alespoň jedno vejce. Dostala.
Následovaly pokusy se šitím, lepením, tvorby soviček z toaletního papíru, mušliček ze skývy starého chleba… Vlastně ani nevím, jak je možné, že nejsem tak kreativní, abych v kusu starého chleba zkrátka neviděla želvu.
Také jsme se účastnily pečení velikonočních beránků, kteří nakonec nešli vyklopit z formy, ale celofán skryje lecjaké nedostatky… Připravovala jsem také náramky z tkaniček, jenže při této činnosti jsem si namohla zápěstí a princip uzlíkování nepochopila dodnes. Ze všech těch úkolů se občas v noci budím hrůzou a přemýšlím, co že dalšího si na mě pedagogové vymyslí v nadcházejícím období.
ČTĚTE TAKÉ: KLÁRA KOTÁBOVÁ: Výlety utužujeme vztahy
Jsem ráda, jak podotkla moje stejně zručná kamarádka, že se naše děti blíží na druhý stupeň, kdy podobný pedagogický teror už není tak obvyklý. Víte, jak pláče malé dítě, že je jeho maminka úplně nešikovná, nic neumí a je neschopná, takže hvězdička nebude? Párkrát jsem si to zažila a podobné zklamání v dětských očích už vidět nechci.
Klidně za všechny děti ve třídě napíšu slohovku, připravím referát na dané téma, vysvětlím, jak vznikají reklamy a jaké má být jejich sdělení a že se tedy nemají brát tak vážně. Ale jakékoliv ruční práce, to už po mě prosím nechtějte. Dokladem toho, jak nezručná jsem může být i malý uzlík, posešívaný všemi možnými nitěmi, které měla kdysi babička k dispozici – a který jsem nedávno našla u ní na půdě. Ono to vlastně ani jak uzlík nevypadalo, spíš jako chobotnice, možná houbička na utírání nádobí, s trochou fantazie také možná jako doma vytvořený intergalaktický stroj. Ptala jsem se tatínka, co že to je a on mi odpověděl, že můj výtvor ze třetí třídy, kdy jsme měli podle šablony ušít pejska ze staré ponožky… Tak to vidíte. Starého psa novým kouskům nenaučíš a chtít po mě ve stáří vyfouklá vajíčka, když mám jako důkaz intergalaktického, amorfního a nerozpoznatelného psíka… ?
Na druhou stranu je fakt, že babička můj výtvor milovala a měla ho vystavený na čestném místě v obývacím pokoji, mezi růžovým porcelánem. Tak bych se možná nemusela tolik podceňovat. To že mám obě ruce levé, ještě neznamená, že svými snahami nedokážu potěšit.
Časopis Marianne si nyní můžete, bez nutnosti platit poštovné, objednat až domů. Více informací se dozvíte zde.
