KLÁRA KOTÁBOVÁ: Cukroví se jí až od Štědrého dne

Vždycky začínám s dcerami vše chystat, tedy zdobit a péct, během prvního adventního víkendu. Letos vše šlo skvěle, do okamžiku, než jsem si odběhla zatelefonovat. Máme doma nejspíš zvláštní geofyzikální pole, během doby, kdy jsem s kamarádkou řešila něco jistě důležitého – zmizela vínová srdíčka, vanilkové rohlíčky i linecké. To dokonce neslepené.

Protože geny zkrátka nezapřeš, začala jsem vyšilovat, stejně jako moje maminka před čtyřiceti lety. Že toho mám dost, že už znovu nic péct nebudu a že se na to můžu vykašlat. Na všechno. Jsem totiž z domova naučená, že cukroví se jí od Štědrého dne – do Velikonoc. Během dní před Vánoci? Ale kdeže… Mimochodem, myslíte si, že v únoru si chtěl kdokoliv z naší rodiny dát vanilkové rohlíčky? Nechtěl. Jenže v naší rodině se nikdy nic nevyhazovalo, takže jsme je dostávaly se sestrami i k svačině. A jak asi vypadaly, než jsme je (bez svačinového boxíku – ten totiž v temném středověku neexistoval) donesly do školy, netřeba hovořit. Navíc už nechutnaly vánočně, bylo to jen vysušené pečivo dávno po době kouzelnosti.

Moje maminka měla obrovské krabice od vánočních kolekcí, kam výtvory ukládala. Dodnes ji podezřívám z toho, že je před uskladněním dokonce počítala, takže věděla, že lineckých koláčků je tam osmdesát, kousků cikánských řezů šedesát, atd. A měla to v oku. Kdykoliv provedla kontrolu zásob, bez přepočítávání věděla, že pár kousků ubylo. Tatínek to sice vzal vždy na sebe, ale dnes už můžu říct, že takové cukroví v den svatého Mikuláše, ještě křupavé a neuležené, chutná zkrátka nejlíp.

A jak mi v hlavě probíhaly v hlavě zaběhnuté a prožívané vzorce, začaly jsme se s holčičkami smát. A místo, abych celou situaci dotáhla k dokonalosti informací, že na Štědrý den si budou moci osladit život tak rohlíkem s marmeládou (jo, tím maminka vyhrožovala), vzpomněla jsem si na dobu, kdy jsem byla ještě dítě a zeptala se, jestli na mně náhodou alespoň jeden kousek nezbyl. Zbyl. Mnohem víc jich bylo.

Nakonec naše adventní přípravy skončily tak, že jsme si uvařily kakao, koukaly na pohádky a ochutnávaly vzorky. Tak důkladně, že v neděli nad ránem jsem zadělávala, hnětla, vykrajovala a slepovala znovu, protože pro Ježíška z první dávky nezbyl opravdu ani drobeček.

Faktem je, že cukroví takto o víkendu připravené a snědené – chutnalo skvěle. Pohádkově. Nechválím své cukrářské schopnosti, ale zkrátka to tak je. Adventní čas je kouzelný a to, že nám v krabicích cukroví přes noc dorůstá, je jedním ze zázraků…

Navíc se asi nikdy nechci dožít toho, že bych do Štědrého dne hlídala každé sladké sousto a okřikovala své děti: „Nejez to“. A to vše s vědomím, že už bych si měla chystat větičku pro druhou polovinu svátků: „Proč to nikdo nejí?“

Přeju vám, aby vaše cukroví mizelo z krabic i podnosů tak rychle, jak si přejete. A věřte tomu, že to, že se ztrácí před očima je důkazem toho, že chutná.

Jestliže ale máte pocit, že na Štědrý den nebude co pro hosty ani pro Ježíška – vždycky jim můžete namazat rohlík s marmeládou. S vědomím, že Advent jste si perfektně užili.

Krásné a smířlivé dny.