GLOSA: O feministkách, které mají rády muže

Když se řekne feminismus, spousta lidí si představí ženy požadující, aby všechny ženy byly vždy a všude upřednostňovány, čehož se snaží dosáhnout protesty v ulicích. Ty samozřejmě probíhají do půl těla – protože i ženy mohou ukazovat bradavky – a nad hlavou drží velké nápisy hanící muže. Jednoduše chtějí tímto způsobem ovládnout svět a mužům nemohou přijít na jméno. Jenomže to se neděje. A navíc – nenávist vůči mužům se nenazývá feminismus, ale misandrie.

Upřímně bych si přála, aby pro feminismus vznikl nový termín. Tento má totiž velice špatnou konotaci. Několikrát se mi stalo, že jsem se s lidmi při různých příležitostech bavila o tom, že je fajn, že se k mužům a ženám dnes přistupuje rovněji než v minulosti, ale že to v některých odvětvích stále ještě chybí. Oni souhlasně přikyvovali, a poté pronesli, „ale rozhodně nejsem feminista/feministka…”. Spoustu lidí tak otevřeně podporuje rovný přístup k ženám a mužům, ale ne feminismus...přitom je to jedno a to samé. Není to o tom, že jsou feministkami pouze ženy, které nenávidí muže.

Ano, je pravda, že některé ženy se „stanou feministkami” v domnění, že teď budou podporovat pouze ženy. Obvykle se tak děje, když jsou naštvané a zraněné po rozchodu. Ale to není skutečný feminismus. Skutečné feministky mají daleko lepší motivace.

O feminismu se ví, že bojuje za to, aby ženy měly stejné podmínky a příležitosti jako muži. Řeší se v něm dlouhodobě tedy například to, aby dostávaly stejný plat za stejnou práci a aby nebyly diskriminované na pracovním trhu kvůli tomu, že mohou mít děti. Už se ale tolik neví, že lobbuje i za to, aby se k mužům přistupovalo stejně a byl jim věnovaný stejný prostor jako ženám tam, kde se to neděje. Tradiční genderové stereotypy totiž mohou ubližovat i jim. Podle nich by například neměli projevovat slabost a své problémy a pocity nerozebírat, ale schovat. Jenomže to potom vede kromě jiného například k přehlížení jejich duševního zdraví.

Mám kamarády, které ranilo, jak se k nim jejich bývalé přítelkyně zachovaly a nevěděly, komu se s tím svěřit. Vím, že některé z nich trápí, že nemají takové přátele z řady mužů, se kterými by to mohli řešit, protože „to chlapi prostě nedělaj“. A vím, že někteří z nich by byli rádi, kdyby se normalizovalo mluvení i o mužských pocitech a automaticky se nepředpokládalo, že si nic neberou.

Tím chci říct, že jsem feministka, co má ráda muže a co by byla ráda, kdyby jejich pocitům bylo věnováno více prostoru. Není to přitom tím, že znám jenom skvělé muže, nebo že by mi nikdy žádný neublížil, ale spíše tím, že vím, že každá mince má dvě strany. A vím, že nejsem jediná, kdo si to myslí, a že tohle je jen zlomek oblasti, kde muži mohou pociťovat nějakou nerovnost, jelikož i na jejich straně je jich mnoho.

Dalo by se to nazvat pozitivním feminismem, který podporuje i muže. Ale vlastně je to úplně normální feminismus, který jednoduše podporuje plošně rovný přístup k mužům a ženám.