FEJETON KLÁRY KOTÁBOVÉ: Škola v přírodě – aneb prázdniny pro rodiče?
Moje nejmladší dcera miluje pobyt na Škole v přírodě. Já se na její odjezd těším taky. Ne proto, že bych chtěla trávit dny bez ní, ale proto, že vím, že si užije spoustu zábavy. A koneckonců – já taky. Jenže realita?
Dcera se po týdnu vrací nadšená z pobytu, který ji dozajista obohatil, protože konečně proběhla hodina prvouky v přírodě a pražské děti viděly (konečně) živou slepici, koně, brouka… cokoliv. Já se na pět dní se staršími dcerami těším proto, že jsou soběstačné, odpadne mi mnoho povinností a já si plánuju, na dobu, co bude benjamínek pryč, zajít na pedikúru, masáž, s kamarádkou na kávu, kterou si už rok slibujeme, taky bych mohla ke kadeřnici. A tak dále a tak dále.
Realita? Letos to bylo obzvlášť dokonalé, posuďte sama:
Pondělí: Zamávala jsem Viktorce u autobusu – a místo na ranní kávu s kamarádkou mi volala ošetřovatelka maminky. Že se po mě maminka ptá. Vzhledem k její diagnóze je fajn, že si na mě vzpomněla, takže frčím za mamkou a posezení u kávy ruším. Poté, co s maminkou vyluštíme křížovku a ona mi začne říkat Jiřino, se přesouvám na pracovní schůzku. Z ní jsem chtěla na pedikúru, jenže - dětem během venčení utekl pes. Jdeme tedy lovit nezvladatelného stafforda. Hraje s námi na schovku do desíti do večera, ale rodinné vztahy jsme utužily bezvadně.
Úterý: Má být hezky, s kamarádkou vyjedeme na kole. Během dopoledne začne pršet a odpoledne je bouřka tak silná, že kolo rušíme. Místo toho se chceme vydat do kina, ale rušíme i to, protože mi volá dcera, že má pupínky po celém těle a co s tím jako hodlám dělat. Končíme na pohotovosti. Ano, i tam utužujeme rodinné vztahy. Naštěstí je s námi neutužuje infekce, ale alergie, takže o starost míň. Díkybohu.
Středa: Nemusím ráno do práce, přispím si, plánuju si v úterý. Já ano, pes ne. Atynka mě budí ve čtyři ráno s tím, že nutně potřebuje ven. Potkávám ještě jednoho zombíka v závěsu se psem, chvíli si povídáme, ze slušnosti se na sebe nedíváme, protože tedy úsloví, že bez rtěnky nejdu vynést ani odpadkový koš, nedodržuje v tuto ranní hodinu evidentně nikdo. Po návratu domů nemá cenu jít spát. Nachystám svačiny, dovezu velké holky do školy – a v práci jsem první. Odcházím brzo, chtěla bych na pedikúru. Jenže to nevyjde. Nejstarší dcera mi poslala esemesku, že přestala téci teplá voda, co s tím jako hodlám dělat. Vracím se tedy domů a čekám – na odborníka přes kotle. Do devíti do večera a pak jsem tak šťastná, že vše funguje jak má. Takže ve sprše strávím půl hodiny. Paráda, no ne…
Čtvrtek: Dneska pedikúru dám, i kdyby nevím co… Voilá, už vím co. Slíbila jsem, že zajedu na druhou stranu města pro recepty, které nutně potřebujeme. Cestou uvíznu v koloně, domů se dostávám po šesté hodině. Nechci se vzdát, převlékám se a chci vyrazit. Ovšem: U dveří číhají dcery. Jedna s předpřítomným časem v angličtině, který nestihla pobrat během vyučování, druhá s logaritmickými rovnicemi, které pro změnu nechápu já. V deset večer alespoň pochopím, že nejlepší bude vyrazit do postele. Snahu přijít na kloub rovnicím jsem vzdala. Třešnička na dortu celého dne: Pes obsadil postel. Spím na pohovce. A moc si nehovím.
Pátek: Mám dopoledne na to, abych stihla vše, co jsem naplánovala na celý týden. Začínám: Pedikúra má z technických důvodů zavřeno, neteče voda. Na masáž se nedostanu, mají plno. Kamarádka nemůže, odjela na víkend už ve čtvrtek a na kávu do Budějovic, jak mě srdečně zve, fakt nejedu. No jo, já úplně zapomněla na kadeřnici…
Tak třeba to vyjde příště.
Autorka textu: Klára Kotábová
FEJETON KLÁRY KOTÁBOVÉ: Stereotyp, nebo rituál?
FEJETON KLÁRY KOTÁBOVÉ: A co to o tobě říká?
FEJETON KLÁRY KOTÁBOVÉ: Jste na Instagramu? A víte, co na vás váš profil vyzradí?
