Zatímco v dobách minulých byla „kila navíc“ vnímána jako znak bohatství a prosperity, v současném světě hledí média i společnost na obézní lidi skrze prsty. Kam až zašla fatfobia, tedy nechuť k tuku a obézním lidem?
Pojďme na malý moment upustit od zdravotních komplikací, které jdou ruku v ruce s vyšší hmotností, a zaměřme se na to, jak společnost na obézní lidi nahlíží. Pokud patříte k lidem, jejichž šatní skříň nedisponuje oblečením velikosti XS nebo M, pravděpodobně už jste se setkali s nepříjemnými komentáři, které si braly na paškál vaši postavu. Je jedno, zda vás nenávistnými řečmi krmili spolužáci na základní škole, nebo vás kolega zpražil slovy, že ten dezert k obědu byste si dávat rozhodně neměla. Všechny tyto nelibé poznámky totiž zasáhly cíl – vaše sebevědomí.
Bohužel, kromě blízkých lidí či (ne)přátel mohou na vaše sebevědomí nepřímo útočit také média. Noviny, internetové články i televizní seriály jsou plné štíhlých žen, které reprezentují nereálný „ideál krásy“. A pokud už v médiích nalezneme silnějšího člověka, pak jeho fotografii doprovází reklama na hubnoucí preparát nebo na permanentku do fitness centra. Fatfobia, tedy negativní postoj k obézním lidem, je všudypřítomná a leckdy velmi agresivní. Přitom doby minulé byly k obézním lidem mnohem přívětivější.
Je až překvapivé, jak se během několika set let dokáže proměnit ideál krásy. Při pohledu na díla umělce Petera Paula Rubense je zřejmé, že baroko holdovalo kyprým až obézním ženám. Tuk tehdy znamenal bohatství, zatímco štíhlost poukazovala na chudobu. A tak si kypré dámy užívaly pozornost mužů a hubené ženy dřely, aby se za získané peníze mohly dobře najíst. Ani v devatenáctém století o fatfobii nezavadíme. I když ženy díky korzetům měly vosí pas, stále dbaly na to, aby obvod boků a prsou neukazoval na nízkou číslovku. Do diskuze se navíc zapojili i lékaři, kteří neustále opakovali, že silná postava je důkazem zdraví a plodnosti.
Zlom v pohledu na ženskou krásu přišel až v první polovině 20. století. Válkou zmítaná Evropa začala obdivovat ženy, které mají spíše chlapeckou postavu a malé poprsí. Zároveň došlo k rozmachu masových médií, která informovala o herečkách, zázračných dietách a poukazovala na první módní trendy na štíhlých manekýnkách. Podle Petera Stearnse, autora knihy Fat History, bylo období po druhé světové válce ornou půdou pro vznik fatfobie.
Fatfobia, definovaná jako iracionální strach, averze, diskriminace obezity nebo lidí s obezitou, se obzvláště rozšířila po Spojených státech amerických, velmoci, která více či méně ovlivňuje i další státy světa. V padesátých letech minulého století měla obezita navíc rasistický podtext. Sabrina Strings, autorka knihy Fearing the Black Body: The Rascial Origins of Fat Phobia, hovoří o stereotypu „obézní černé ženy“ a „štíhlosti amerických žen“. Následně americké ženy držely jednu dietu za druhou, a to pouze proto, aby byly dokonalým obrazem své vlasti.
Zkuste se zamyslet, kdy naposledy jste v televizním seriálu viděli obézního člověka, jehož role by nebyla doplněna o stereotypy spojené s nadváhou? Hádáme, že si nemůžete vzpomenout. Není divu, právě média jsou, častokrát i nechtěně, jedním z hlavních nositelů fatfobie. Obézní lidi zobrazují jako nemocné a nezdravě vypadající, v ideálním případě s hranolky a kolovým nápojem v ruce. V televizních estrádách se můžeme setkat s nejapnými fórky na adresu obézních lidí a na velikost XXL narazíme v reklamě výhradně ve spojitosti s potravinovým řetězcem a jeho speciálním týdnem slev. Není divu, že následně lidé přistupují k obézním lidem jako k méněcenné části společnosti, která nemá právo „být na očích“.
Ano, obezita s sebou přináší zdravotní komplikace, které bychom rozhodně neměli přehlížet. Stejně tak bychom ale neměli přehlížet rétoriku dnešní společnosti, která lynčuje kypré ženy, neustále jim předhazuje nereálný obraz ženské krásy a navrch je obtěžuje nenávistnými komentáři na sociálních sítích. To, že někdo nemá velikost XS, neznamená, že je méněcenným člověkem, který nemá city. Nikdy totiž nevíme, zda za obezitou nestojí vážná nemoc, nedávný porod nebo třeba psychický problém.
