Deník Berlíňanky: O berlínské základce a spolužácích ze Sýrie i z Islandu
Tentokrát vám bude Veronika Jonášová vyprávět o tom, jak její desetiletý syn nastoupil do berlínské základní školy. Jak se mu tam daří a jak to v německých školách chodí?
Když jsme se přestěhovali do Berlína, našeho desetiletého syna Kryštofa jsme tak trochu hodili do vody. Konkrétně do klasické státní berlínské školy Anne – Frank - Grundschule. Žádná výběrová mezinárodní soukromá škola, ale prostě německá základka.
To vše s vědomím, že nechat dítě vystoupit z komfortní zóny je občas pro jeho rozvoj to nejlepší, co můžete udělat. Byl to risk, ale vyplatilo se to.
Když přišel „Den D“ a náš syn nastupoval do páté třídy, navíc v srpnu (Němci mají letní prázdniny úplně jinak, než v Češi), měla jsem stažený žaludek. Co když ho budou ostatní šikanovat? Co když bude nešťastný?
Strach má velké oči a já se bála hodně. Ale něco uvnitř mi říkalo, že musím vydržet a že všechno dobře dopadne. První měsíc ve škole byl peklo. Kryštof byl smutný a neuplynul den, kdy by nám přesun do cizí země nevyčítal. „Debilní Berlín,“ slýchávala jsem často.
Postupně se to ale lepšilo. Měli jsme totiž štěstí na skvělou třídní učitelku a taky na tu nejlepší třídu, kterou mohl dostat. V Berlíně mají dobře vyřešenou integraci zahraničních žáků, kteří neumí německy. Všichni nastupují do takzvané „Wilkommensklasse“, tedy „integrační třídy“, kde se intenzivně učí němčinu. Naši třídu tvoří menší skupinka asi 10 dětí a jsou mezi nimi především děti ze Sýrie, které za sebou mají nejrůznější osudy. I proto se náš Kryštof začal o Sýrii zajímat a musela jsem mu vysvětlit, co se tam děje.
Hned na začátku mě bavilo sledovat na první pohled viditelné rozdíly ve školství.
Berlínská škola je na rozdíl od naší pražské naprosto otevřená pro všechny a je minimálně zabezpečená. Když tam chcete jako rodič jít, prostě tam vstoupíte. Není to však nedbalost, ale záměr. Navzdory rizikům, která z toho plynou a školy si je uvědomují. To je ale samostatné téma.
Obědy jsou od letošního roku v Berlíně pro všechny děti zdarma. Jídelníček je tady mnohem pestřejší a mnohem víc zeleninový než ten v Praze. Osobně jsem hlavně ráda, že jídlo ve škole má, v mnoha jiných státech to zdaleka není samozřejmost.
Každé dítě v Německu má nárok na družinu, tedy „Schulklub“. Cena za ní se vypočítavá podle příjmu rodičů. Kroužky v německé škole jsou většinou od 7 ráno, což byl pro nás v jinak velmi benevolentním Berlíně (obchody otvírají běžně až v 10), docela šok. Většina kroužků se taky točí kolem hry na zvláštní hudební nástroje, naprostým hitem je tu kupodivu ukulele. Pak taky všichni veslují na dračích lodích. (Ani jedno Kryštofa nenadchlo.)
Mobily jsou ve škole zakázané. I tady v Německu se všichni snaží omezovat závislost dětí na technologiích. Je to problém všech dětí, ať už jsou ze Sýrie, z Islandu nebo z České republiky….
Nakonec jsme se školou spokojení nejenom my, ale hlavně náš Kryštof, který potkal děti z celého světa. Jeho nejlepším kamarádem se stal syrský spolužák Khaled. A jeho nejbližší partu doplnily dvě sestry z Islandu. Díky nim zná třeba Kryštof všechna sprostá islandská slova. Děti ve škole se totiž mimo jiné baví tím, že se učí sprosťárny ve svých jazycích. Kryštof už jich má slušnou zásobu. Kromě toho se ale taky stihl naučit tak dobře německy, že se učitelka rozhodla pro jeho neplánovaný přestup do klasické třídy 5.A.
Když nám to řekla před Vánoci a dodala, že je to moc fajn kluk, byl to pro mě ten nejlepší dárek.
Klasická německá třída bude pro něj i pro nás rodiče další výzva. Zatím aspoň nemusí mít strach ze známkování, které je u dětí z integrační třídy zajímavě vyřešené. Ale o tom zase někdy příště…
Deník Berlíňanky: Co čekat, když odjedete žít do zahraničí?
