DENÍK BERLÍŇANKY: Nasaďte roušku a vyplňte nám dotazník

Tenhle sloupek píšu ve chvíli, kdy českými médii proběhla zpráva, že se zase budou nosit povinně od září roušky. Hodně lidí to znepokojilo, mně to ale přijde už normální. V Berlíně se totiž na předem stanovených místech nosí roušky pořád. Podobně je to i v Rakousku, kde jsem trávili dovolenou. Roušky se nenosí venku, na ulici, ani v parku. Ale ve vnitřních prostorách: v obchodech, v metru, u lékaře nebo u kadeřníka. Syn Kryštof, kterému začala konečně normální školní docházka (v Berlíně začíná škola druhý týden v srpnu) ji nosí do školy.

Německou specialitou jsou pak seznamy lidí a dotazníky, které se tu běžně kvůli covidu vyplňují v kavárnách, restauracích, v nemocnicích nebo třeba u kadeřníka. Zeptají se vás v nich na symptomy nemoci, na to, zda nemáte teplotu a podobně. A pak do nich musíte zanést povinně vaše kontaktní údaje: jméno, mail a telefon. Kdyby se v provozovně zároveň s vámi objevil někdo nemocný koronavirem a později se na to přišlo, bude vás kontaktovat hygiena. Zpočátku jsem z toho měla zvláštní pocit, když jsem v jeden den vyplnila klidně čtyři takové dotazníky na různých místech. Říkala jsem si, že teď teda figuruje moje jméno na několika seznamech a je jen otázkou času, kdy mi někdo zavolá. Není to příjemný pocit.

ČTĚTE TAKÉ: DENÍK BERLÍŇANKY: Pytlíky na roušky, skupiny po čtyřech a škola jednu týdně

Zatím se to nestalo a už mi to ani tak nepřijde a vše vyplňuju skoro automaticky. Je to jeden z paradoxů dnešní doby v Německu. Ještě nedávno jsem se v naší školce zúčastnila velké schůzky na téma ochrany osobních údajů, což je věc, která se tady bere extrémně vážně. Děti třeba nesmí mít označené skříňky ani křestním jménem, aby někdo zvenku náhodou skrz skleněné dveře neprokouknul identitu dítěte. A teď si tu vesele všichni dáváme kontaktní údaje na potkání.

Zároveň si nedělám iluze o tom, že každý tyhle dotazníky v punkovém Berlíně pečlivě uchovává. Už jsem se podepisovala i na pivní tácky či na ústřižky papírků. Údaje psané psacím písmem jsou navíc často nečitelné. Mimochodem nedávno právě médii proběhlo, že v Bavorsku u testovací stanice covidu nebylo možné nakažené svolat, protože údaje nešly přečíst. A to je prosím Bavorsko asi nejvzorovější spolková země, která testování nabídla jako dobrovolnou možnost pro své občany!

Hodně opatření kvůli covidu jsou tady taky trochu pro forma, aby se neřeklo. Aspoň mi to tak z logiky věci připadá. Typickým příkladem je posilovna. Roušku nosíte v šatnách a když procházíte kolem strojů na cvičení, při cvičení samotném ji můžete sundat. Obecně pravidla právě v posilovně a u cvičení jsou tak zmatená, že naše fitko vymyslelo postavu „Torbena“ a ukazuje omezení na jednotlivých komiksových obrázcích. Je na nich třeba: „Torben cvičí sám s odstupem od ostatních. Dělá jen cviky, které zvládne bez pomoci. Buď jako Torben!“ Nebo „Torben si všechno po sobě dezinfikuje, dělej to stejně.“

Tak jsem jako Torben. Roušky, odstupy a vlastně ani ty dotazníky mi zas tolik nevadí.

Jediné, co si přeju je to, aby hranice zůstaly otevřené, abych mohla jezdit domů a aby náš život fungoval normálně. Abych už neměla koronavirové prázdniny.

Zda se mi to splní, neodvažuju odhadovat.

ČTĚTE TAKÉ: DENÍK BERLÍŇANKY: Jak si syn našel vztah k Berlínu