Paní Blance bylo 37 let, když poprvé zaznamenala, že se jí třesou ruce. Následně se přidaly i další zdravotní obtíže, které se snažila překonat. Kolegyně z práce ji ale přemluvila k vyšetření. Verdikt byl neúprosný: Parkinsonova nemoc.
„Byl to obrovský šok, nechtěla jsem tomu věřit a ani to nikomu říct, dlouho jsem na to byla sama. Nemoc jsem tajila i před svou rodinou a blízkými přáteli. Dnes už vím, že bych se takhle nezachovala,“ vzpomíná paní Blanka. Uvědomuje si, že rodina a přátelé jí byli vždy tou největší oporou, a kdyby jim to bývala řekla dříve, pomohli by jí překlenout i obtížné období na samotném začátku. „Dlouho jsem nemohla název nemoci vůbec vyslovit. Jednou jsem na své složce viděla označení G20, a tak jsem jí začala říkat stejně. Pomáhalo mi to se od toho aspoň trochu odpoutat,“ popisuje. Ve stejné době ji její známá vzala na první Art party. Byl to impuls, který v té době velmi potřebovala, a celá zkušenost ji přivedla k malování, k umění, které ji drželo v těžkých chvílích nad vodou. Blanka začala malovat, do svých obrazů promítala své pocity i strachy.
Potíže se stupňovaly, a tak jí lékař doporučil zákrok pomocí hluboké mozkové stimulace (DBS). Jde o stimulaci mozkových jader elektrickým proudem pomocí neurostimulátoru, obvykle umístěného pod kůži u klíční kosti. Zásah do mozku paní Blanku nejdříve vyděsil. Bohužel potíže se natolik zhoršovaly, až paní Blanka se zákrokem DBS souhlasila. „Nejdřív jsem nechtěla o operaci ani slyšet, ale pan doktor tehdy odpověděl: Ono si tělo řekne samo… Ve výsledku to tak opravdu bylo. Tehdy, když už jsem dokázala fungovat jen tři hodiny denně, jsem operaci vnímala jako jedinou možnou cestu,“ popisuje.
Před operací ale paní Blanka potřebovala udělat ještě jednu věc. „O mé nemoci v té době pořád nikdo nevěděl, ale já se potřebovala svým způsobem rozloučit pro případ, že by to nevyšlo. Chtěla jsem vidět všechny své blízké na jednom místě, užít si společný čas,“ vypráví. Uspořádala tedy pro rodinu a přátele vernisáž svých obrazů, zároveň také pozvala svého oblíbeného zpěváka Radima Schwaba, který jim po celou dobu zpíval písně z Fantoma Opery – právě jen její nejbližší věděli, jak zásadním životním dílem pro ni Fantom Opery je. Operace ale dopadla na jedničku. Po zákroku mohla vysadit většinu léků a začala zase fungovat v podstatě jako před nemocí. „Byla to ohromná úleva. Před tím jsem měla třeba jen hodinu, a to nevíte, jestli se máte vysprchovat, zalít kytky, zamést podlahu nebo připravit svačinu do školy. Teď jsem najednou měla v podstatě celý den,“ pochvaluje si.
Po operaci se jí zase otevřelo celé pole činností, kterým se mohla věnovat. Láska k tvoření ji ale neopustila. Pro pražskou kavárnu Ala Coffee v Bělehradské ulici namalovala hned několik obrazů, na některé vedle klasických technik symbolicky použila i kávu. Z obrazů je patrné, že velkou inspirací jí je životní zkušenost, maluje autoportréty, abstraktní obrazy, často se v její tvorbě objevují ženy, květiny i zvířata. Obrazy mají většinou výrazné barvy, ale některé jsou zároveň potemnělé, tíživé. Vedle malby se věnuje i dalšímu typu tvoření, nejsou jí cizí práce s jiným materiálem, než je plátno a štětec. Ráda a často pracuje s keramikou, maluje na kameny, šije kabelky, z betonu odlévá pítka pro ptáky. Baví ji i různé dekorace, jako například velké listy nebo betonová srdce, vyrábí čelenky i brože. Umělecky nadaná je i její dcera, v ateliéru tak často tvoří spolu, dcera vedle malování ještě velmi ráda tančí a hraje na klavír.
Paní Blanka je po operaci už několik let a díky ní žije téměř stejně jako dřív. Pracuje na zkrácený úvazek ve školce blízko bydliště, má vlastní výtvarný ateliér, žije obklopena uměním a lidmi, které má ráda. Přehodnotila život, s manželem i v životě se soustředí na to, co je důležité, a neřeší malichernosti. Těší se ze své dcery, umění, skvělé rodiny, přátel a dvou koček, a je vděčná lékařům z Homolky, kteří jí vrátili zpátky do života.
citace paní Blanky Z.
