Porod, na který chci zapomenout

Osmatřicetiletá Magda přivedla svoje první dítě na svět před šesti lety v menší nemocnici ve Středočeském kraji. Přestože byla zdravá a těhotenství probíhalo bez komplikací, porod pro ni znamenal traumatickou událost, ze které se vzpamatovává dodnes. Hlavním důvodem byla bezmoc, kterou během něj pociťovala. „Když mi dítě položili na prsa, bylo mi to úplně jedno a chtěla jsem říct: klidně si ho nechte,“ popisuje svoje pocity poté, co podstoupila indukci porodu desátý den po termínu. Sestra jí nevěřila, že jí ve sprše nastoupily vypuzovací stahy, a odtáhla ji zpět na lůžko. „Nevím, jak jsem to dokázala, ale zastavila jsem je, poslouchala jsem ji na slovo,“ vzpomíná Magda. Následoval klystýr, oxytocin, nástřih, kleště, hodinové šití i zacévkovaní močových cest. „Příšernost. Naprostá příšernost,“ říká dnes už dvojnásobná matka.

Jako znásilnění

„Porod je ve své podstatě sexuální děj, ač ho tak už moc nevnímáme,“ vysvětluje devětatřicetiletá dula Kristýna Beránková. „Žena by proto měla být opravdu vnitřně v souladu se vším, co se během porodu na jejím těle vykonává. U sexu naprosto jasně vnímáme, proč je souhlas třeba. A musíme se to naučit i u porodu. Když to řeknu velmi tvrdě, tak rozdíl mezi milováním a znásilněním nemusí být ani tak v tom fyzickém aktu, ale jde o to, jestli to chtějí oba. Podobné je to u porodu. Když je žena tlačena do něčeho, co nechce, nebo je něco vykonáno bez jejího souhlasu či přímo proti němu, může si odnést hluboké trauma. A k tomu by nemuselo dojít, kdyby rozuměla tomu, co se děje, jaké má možnosti, co jí může nabízený zákrok přinést dobrého a jaká jsou rizika. Mohla by se pak opravdu svobodně rozhodnout, jestli do toho jde. Pak ženy zvládnou neskutečné věci, a i když je porod náročný, vnímají ho jako posilující. Výsledný pocit je: Podívejte se, co jsem zvládla místo: Podívejte se, co mi udělali,“ popisuje dula.

Ve svých kurzech takzvaného hypnoporodu radí Kristýna Beránková mimo jiné, jak v konkrétních situacích komunikovat se zdravotnickým personálem. „Zatímco na operaci nebo na odběr krve můžeme jít, i když se bojíme, u porodu je to jiné. Když máme strach, vyplavují se stresové hormony, které porod zastaví. V přírodě to ženě umožní dostat se do bezpečí, v našich porodnicích to často vede ke kaskádě intervencí a z normálně běžícího porodu se kvůli takto jednoduché věci může stát i porod velmi komplikovaný.“

Jak to vidí porodník

Janu Matěchovi je čtyřicet let, porodníkem je posledních čtrnáct a v současnosti je také vedoucím lékařem porodnické části Gynekologicko-porodnické kliniky Fakultní nemocnice Bulovka v Praze. S kritikou rutinních zásahů souhlasí. „Když to zjednoduším, v moderním porodnictví by neměly mít rutinní zásahy místo. Bohužel je dnes společnost velmi polarizovaná a pro někoho je každý zásah do porodu zlo. Tak to ale není. Pokud máme podezření, že je plod ohrožen, musíme jednat,“ vysvětluje.

Protože stížnosti na násilné vedení porodu jsou v Česku časté, vzniklo u nás už několik neziskových organizací, které se zabývají zlepšováním podmínek pro rodičky. Jednou z nich je Aperio – společnost pro zdravé rodičovství. Ve svém Průvodci porodnic, dostupném zdarma i na webu, dlouhodobě monitoruje úroveň porodnických služeb, a to skrze dotazníky, které vyplňují jak matky, tak nemocnice. Pokud například chcete zjistit, jak porodnice komunikuje nebo jak často z ní ženy odcházejí s nástřihem hráze či jaké je procento porodů vyvolaných uměle, můžete si zadat podrobné srovnání tří vybraných institucí, mezi nimiž se rozhodujete.

Nečekaný císař

Zájem o tyto informace a zkušenosti rodiček je obrovský. Dokazuje to i facebooková skupina Recenze porodnic, která má skoro třicet pět tisíc členů. Nebo spíš členek. Jednou z nich je i Radka P. (jméno bylo změněno, pozn. red.), která rodila v porodnici v Plzeňském kraji. „Přítel musel zůstat na chodbě. Položili mě na kozu a začali znovu vyšetřovat. Nejdřív první doktor, pak druhý, pak třetí – primář – a nakonec všichni řekli, že je nutný akutní císař. Omdlívala jsem bolestí, neměla jsem u sebe přítele, chtělo se mi umřít. Vrazili mi do ruky papíry, ať si je přečtu, a začali mi vázat nohy. Vůbec nevím, co jsem podepsala. Na porodním sále mi sestřička vynadala, protože jsem do ní drcla rukou, a uspali mě. Malého museli oživovat a pumpovat mu z žaludku plodovou vodu. Přítel byl stále v čekárně. Řekli mu pouze o malým, ale o mně ne. Nevěděl, co se děje,“ popisuje Radka.

Příspěvek má skoro devadesát komentářů – mnohé vyjadřují politování, některé hájí porodnici, z níž ony samy naopak odcházely spokojené. Jiné ale potvrzují podobný zážitek, který je důkazem u nás stále přetrvávajícího paternalistického modelu péče. Nadřazená osoba – lékař nebo sestra – „ví nejlépe“, co je pro rodící ženu správné, a nepovažují za podstatné ji s tím empaticky obeznámit. Není pro ně partner. „Přitom pochopením situace se můžeme vyhnout závažným psychickým následkům. Ženám je proto třeba vysvětlovat, co je čeká. O to jde především. I normálně běžící porod se během několika minut může změnit na boj o život matky nebo dítěte a je třeba si s maminkou třeba i s odstupem promluvit o tom, co se vlastně stalo a proč,“ říká Jan Matěcha. To je důležitá poznámka, která dává naději těm, které jsou z porodu nešťastné: že některé věci je možné dořešit a dopovědět i zpětně, mají-li k tomu obě strany vůli.

Radce ale nikdo nic takového nenabídl. Nečekaná sekce ji psychicky rozhodila, a pobyt na gynekologickém oddělení ji jen dorazil. Když pod synkem začal zvonit monitor dechu, zkoušela mu vystresovaná, bolavá a spánkem deprivovaná žena poskytnout první pomoc a snažila se přitom přivolat sestřičky. Ty jí ale řekly, že ony jsou přece gynekologické a s tímhle musí jít zazvonit na novorozenecké oddělení… „Malý byl naštěstí v pořádku, jen se posunul z monitoru. Od té doby jsem ale byla psychicky v háji. Neustále jsem brečela. Požádala jsem o reverz. Řekli mi, že kvůli malému bych měla počkat alespoň ještě jeden den. Svolila jsem a druhý den jsem na vlastní žádost odešla, protože doma jsem měla lepší péči, a hlavně svoje prostředí,“ popisuje.

Bolest, která trvá

Psychoterapeutka Eva Labusová se ve své praxi s ženami, které potřebují zpracovat porodní trauma například i z neosobního nebo hrubého zacházení nebo pocitu ztráty důstojnosti, setkává poměrně často. „Ty ženy přicházejí, protože trpí depresivními či traumatickými symptomy. Svůj stav často popisují jako smutek, neklid, zmatenost i neschopnost rozumět samy sobě. Ač se na dítě těšily, mateřství si neužívají a v jejich životě celkově chybí radost a pocit smyslu,“ vysvětluje. Většina z těchto žen se přitom na rodičovství i na porod pečlivě připravovaly. „Potom ale cítí zklamání, trápí je pocity selhání a viny, podléhají pasivitě a jejich stav se často negativně podepisuje jak na vztahu s dítětem, tak s partnerem a otcem dítěte. Bývají opravdu zoufalé,“ dodává Labusová.

Řešením podle ní je, aby ženy měly možnost rodit v důvěryhodném prostředí, které jim zbytečně nenutí farmaka a intervence. „Kvalita vztahu mezi matkou a dítětem je páteří společenské vztahovosti jako takové a základní prevence mnoha sociálně patologických jevů,“ upozorňuje psychoterapeutka. Svým klientkám se Eva Labusová snaží terapii ušít na míru, a používá proto metodu takzvané integrativní psychoterapie. Odstranění traumatu je však každopádně běh na dlouhou trať, několik málo sezení obvykle nestačí.

Aby podobná pomoc pokud možno nebyla vůbec potřeba, vzniklo na Bulovce skoro před čtyřmi lety Centrum porodní asistence, v němž porodní asistentky mohou porod vést samostatně a pečují o ženu v těhotenství i šestinedělí. „Ve FN Bulovka prosazujeme, aby primární osobou v péči o rodičku u nízkorizikových porodů byla porodní asistentka a lékař přicházel až při komplikacích,“ říká vedoucí lékař Jan Matěcha. Nemocnice se také snaží o vytvoření příjemného prostředí pro rodičky a jejich rodiny. A zájem je: počet porodů na Bulovce se zvýšil o 45 procent.

Budoucnost českého porodnictví vidí Jan Matěcha v dostatku personálu a také jeho dalším vzdělávání. „Pokud má jedna porodní asistentka na starosti tři rodící ženy, dá se o kvalitě pochybovat,“ upozorňuje. Spolupráci s porodnicí na Bulovce si chválí i dula Kristýna Beránková. Vyzdvihuje například to, že přítomnost dul u porodů byla umožněna i během pandemie, což zdaleka nebyl ten případ ve všech porodnicích. Sama by ráda viděla Česko ještě blíže západním zemím, v nichž mají ženy k dispozici celé spektrum péče od porodů doma přes porodní domy až po vysoce specializovaná pracoviště určená pro rizikové rodičky a novorozence.

Druhý porod jako lék

Pro svůj druhý porod si Magda z úvodního příběhu domluvila dvě porodní asistentky a s jejich pomocí pečlivě vybírala i porodnici. „Nepodcenila jsem to. Stejně jako v prvním případě jsem rodila po termínu – dokonce dvanáct dní, ale tentokrát jsem se nenechala indukovat (medicínsky vyvolat porod – pozn. red.). Na porodním pokoji jsem se zavřela do sprchy, vydýchala jsem kontrakce a za dvě hodiny od jejich začátku, což je v porodních časech úplná chvilka, se dostavily samovypuzovací stahy. Stačily čtyři a dítě bylo na světě. Místo pětačtyřicetiminutového šití jeden steh. Místo cévkovaní jsme chvíli počkali a na záchod jsem si došla sama. Sedět jsem mohla prakticky druhý den. Šťastná jsem byla hned. Vitální, plná energie, neskutečně pyšná a zamilovaná. Do miminka, do manžela, do sebe, do rodiny,“ popisuje narození druhé dcery Magda. A spokojeně se u toho usmívá.