Péče o druhé a práce z domova: kombinace, která může vést k syndromu vyhoření

Když nastane ta doba, kdy vaši rodiče, či někdo jiný z vašich blízkých, potřebují péči druhých, protože stárnou, je opravdu těžké si to připustit. Navíc to přichází obvykle po špičkách. Nejprve za nimi člověk musí začít častěji jezdit a pomoct jim s vařením. Potom spolu začnete bydlet, protože je to praktičtější. Jenomže pak se může snadno stát, že vyžadují péči 24 hodin 7 dní v týdnu.

V tuto chvíli pečující, kteří pracují, často řeší skloubení práce a péče o blízkého přechodem na home office neboli práci z domova. Ta je totiž v dnešní době poměrně běžná a možná v mnoha povoláních. Tento postup z počátku vnímají jako nejlepší řešení. Časem se ale nezřídka ukáže, že práce z domova není ideální a pečující není schopen vše dlouhodobě fyzicky a psychicky zvládnout. Vyplývá to ze zkušeností odborníků z neziskové organizace A DOMA, která se věnuje problematice pečujících osob.

V takových chvílích si můžete říkat: „Pečovat přece umí každý, na tom nic není.“ „Je to moje povinnost vůči rodičům.“ „Zatím nepotřebuji žádnou pomoc, vše zvládám.“ „Rodiče stejně do domácnosti nikoho cizího nepustí.“ To je jen několik z celé řady stereotypů, které ztěžují neformálním pečujícím rozhodnutí, aby už v počátku využili profesionálních služeb.

Lidé si totiž často neuvědomují, že v péči nejde o sprint, ale o maraton. Průměrná doba pečování je asi 7–9 let. Dlouhodobá psychická a fyzická zátěž pečujících si časem vybírá svou daň. Tou je při špatném nastavení pečovatelské role vyčerpání až vyhoření. Sami se tak potom často dostanou do zdravotního systému jako příjemci péče. „Nebezpečné je pro ně také to, že nevěnují pozornost preventivním prohlídkám u lékaře, nechodí na screeningové programy, které ve svém věku mají absolvovat. Nemají čas, protože péči o blízkého předřadili před všechny ostatní činnosti. Do Střediska pro pečující organizace přicházejí často až ve fázi frustrace a apatie,“ říká Jitka Zachariášová, ředitelka A DOMA. Co tedy dělat? Je domov důchodců jediná a ta nejlepší volba?

Jak pečovat o druhé tak, abyste nevyhořeli

Možná máte teď pocit, že to je buď na vás, nebo je čas na nějaké pobytové zařízení se speciální péčí. A to je těžká volba, jelikož starší lidé často nechtějí do ústavu, kde by o ně měli pečovat cizí lidi. Existují ovšem i „zlaté“ střední cesty, jak tyto situace vyřešit. Pomoci mohou například osobní asistentky a asistenti, kteří mohou s péčí o seniory, či zdravotně postižené osoby, vypomoct; nebo na některých místech fungují i denní stacionáře, kterým se někdy říká „školky“ pro babičky a dědečky, jelikož je tam můžete odvézt a odpoledne po práci zase vyzvednout. Víme, že chcete myslet na své blízké a dát jim to nejlepší, ale nezapomínejte myslet i na sebe. Zde jsou tři kroky, které je nyní tedy dobré udělat, abyste předešli syndromu vyhoření:

1. Nastavte si pracovní a osobní hranice

Možná vám to teď přijde jako nemožný úkol, ale je nesmírně důležitý. Zkuste si tedy sednout a rozvrhnout – kdy budete pracovat, kdy budete pečovat o druhé a kdy budete žít. Možná zjistíte, že není v lidských silách, abyste to vše zvládli sami. V takovém případě se nebojte požádat o pomoc.

2. Rodinný průvodce

Nemáte-li příbuzné, kteří by vám s péčí pomohli, můžete se obrátit na takzvaného „rodinného průvodce“. Jedná se o specialistu, který se dokáže vcítit do pečujícího nebo rodiny v obtížné situaci a dlouhodobě pomáhá najít optimální řešení v péči o blízkého. Takové, které bude vyhovovat všem. Řídí celou situaci a společně s multidisciplinárním týmem předkládá pečujícím nový pohled na řešení nepříznivé situace.

3. Nestyďte se obrátit na psychologa

Tohle všechno je velice složitý proces, který je psychicky náročný, a je dobré, když máte možnost to probrat s odborníkem. Proto nezapomínejte myslet i na sebe a vyhledejte odbornou pomoc i sobě. Nejenom, že vás psycholog (či terapeut nebo kouč) podpoří v tom, jak zvládat péči o vaše blízké, ale bude vám oporou i v případě, kdy se jejich stav zhorší.