Orgasmická propast aneb Proč se pozornost ženskému potěšení věnuje pořádně až teď

Orgasmu podle akademického časopisu o sexuologii Archives of Sexual Behaviour dosahuje v současné době zhruba 95 % mužů a pouze 65 % žen. O této problematice se v posledních letech mluví tak často, že si možná říkáte, že se stala už poměrně velkým klišé a není potřeba ji vytahovat. Ale ne tak docela. Jelikož čím více se o ní mluví, tím více se tento rozdíl zmenšuje. To z toho důvodu, že se jedná spíše o sociální než fyziologický problém.

Podle doktorky Laury Jarvis, která se zabývá sexuálním zdravím ve Skotsku, není ženské tělo o tolik složitější, že by pro ně mělo být těžší vyvrcholit. Orgasmická propast podle ní existuje spíše z toho důvodu, že mužský orgasmus je dlouhodobě braný jako norma, zatímco ženský se tak teprve začíná brát. Ženy tak často nejsou zvyklé, aby se objevovaly. „Mnoho žen stále cítí stigma a hanbu pokud přijde na masturbaci. Je to u nich pořád považované za jaksi zahanbující, ačkoliv u mužů se nad tím nikdo ani nepozastaví. Je přitom důležité zbavit se té viny. Ženy se musí naučit, jak se uspokojit," řekla Guardienu. Toto tvrzení podporuje i studie z roku 2017 dle které pouze málo žen dosáhne orgasmu pomocí vaginálního průniku. Obvykle je zapotřebí vnější stimulace. Dalším masivním důvodem je jednoduše nevědomost. Ženský orgasmus je v pornografii málokdy zobrazen reálně a lepší možnost sexuální výchovy dospívající často nemají. Je tak potřeba se spoléhat na sebe samé. Což mladé ženy dnes již dělají více než tomu bylo dříve. Posledním odůvodněním může být, že ženskému orgasmu mezi partnery (či u ženy samotné) není věnovaná taková pozornost (ať už kvůli nezájmu, stresu, spěchu a podobně).

Tento koncept je tak podobný genderové platové propasti, tedy průměrnému rozdílu mezi platovým ohodnocením pracujících žen a mužů. Ten činil ještě v roce 2012 v Evropské unii 16,4 %, dnes se jedná o 13 %. A stejně jak se stahují nůžky u genderové platové propasti, tak to funguje i s tou orgasmickou. Navíc tady je to snazší, jelikož záleží více na ženách samotných než na systému. Ale nebylo tomu tak vždycky.

V průběhu historie byl ženský orgasmus poměrně záhadou a byl několikrát špatně vyložen. Ve středověku, ve 13. století, měli lidé za to, že je orgasmus potřeba, aby žena otěhotněla. To pro ženy ale nebyla úplně nejlepší zpráva, jelikož to vedlo akorát k obhajování znásilnění (když z něj vzešlo dítě, tak je to přeci v pořádku). V 19. století považoval psychoanalytik Sigmund Freud chuť na sex u žen za hysterii (kterou označoval za specificky ženskou a způsobenou zklamáním, že nejsou muži). Léčit se podle něj dala pouze sexem. Měl za to, že ženy zkrátka natolik toužily po penisu, že byl pro ně jediným lékem. Ženy se sexuální touhou tak byly považované za šílené. Teprve ve 40. letech 20. století byla uznána existence ženského orgasmu a v 60. letech začal být více zkoumán (bylo zjištěno, že jej lze dosáhnout i přes klitoris, že může být vícenásobný; předtím ovšem i mnoho zcela mylných premis jako například že se jedná o křeče, aby tělo nasálo spermie) a až okolo roku 2000 se začalo zkoumat, jaké má pro ženy benefity. Mezi ně patří zlepšení nálady, citová blízkost, regulace menstruace, posílení mozkové funkce a imunitního systému, zvýšení hladiny bílých krvinek a pomoc při bolestech.

Ve 21. století začalo také docházet k větší detabuizaci tématu, která je nyní výrazně vyšší než na začátku století. Což je dobře, jelikož bez ní ke změně nedojde.