Ilona Mančíková není jen obyčejná podnikatelka a filantropka, ale především inspirativní žena, která se rozhodla pozměnit svůj postoj k životu poté, co jí doktoři diagnostikovali rakovinu plic. Jedna z nejvlivnějších žen Česka, celoživotní nekuřačka a vyznavačka zdravého životního stylu nám pro Marianne.cz prozradila svůj příběh i odhodlání pomáhat pacientům s touto diagnózou skrze organizaci Moje plíce. Kdo se má mít před touto nemocí na pozoru? A jak funguje prevence?
V roce 2021, kdy mi byla diagnostikovaná rakovina plic, nastal v mém životě velký přelom. Byl to opravdu šok, protože jsem do té doby nevěděla, že i nekuřačka může onemocnět rakovinou plic. V té době mi bylo 43 let a měla jsem za to, že vyznávám poměrně zdravý životní styl. Diagnóza výrazně změnila můj pohled na život, stejně jako moje návyky.
Už rok před touto diagnózou jsem si prošla syndromem vyhoření, kdy mi vše spadlo na hlavu a měla jsem pocit, že nemám důvod se dál snažit. Mám vlastní společnost a podnikám dlouhou řadu let. Kdo si tím prošel, ví, že je to apatie, kdy se vám nic nechce a nemáte z ničeho radost. Bylo to v době Covidu a už dlouho jsem jela tzv. na plný plyn a ignorovala drobné náznaky, kterými se tiše syndrom vyhoření plížil.
V prosinci 2020 jsem si koupila jednosměrnou letenku do Kostariky. Z jednoho měsíce, kdy jsem si chtěla srovnat myšlenky, cvičit jógu a meditovat, se staly čtyři měsíce. Z počátku jsem měla výčitky, že mrhám čas a nic nedělám, ale já vnitřně cítila, že potřebuji zůstat, že je to dobře. A kdy jindy si udělat čas na sebe, než v ojedinělé době pandemie, kdy se najednou zastavil čas? Začala tak moje cesta k sebepoznání a sebelásce.
Zapojila jsem se do dobrovolnického programu a pracovala na kávové farmě, procestovala jsem celou zemi. Začala jsem čelit svým strachům, od banálních pavouků až po panické ataky, kvůli kterým jsem se začala bát vln a oceánu. Pracovala jsem sama na sobě a snažila se přijít na to, proč se mi panické ataky dějí.
Postupně jsem rozklíčovala to, co se mi dělo za posledních deset a víc let a udělala jsem si inventuru v hlavě. Přišla jsem na spoustu zajímavých věcí, ať už to byla traumata z brzkého odchodu mých rodičů, trauma z rozvodu, neshody s partnerem i fakt, že jsem si zvolila obchodního společníka, se kterým jsme nebyli na stejné vlně. Zkrátka jsem si uvědomila, že pracuji nepřetržitě od 16 let a neustále mám pocit, že něco musím. Tady jsem nic nemusela. Paradoxně jsem byla v nejlepší psychické pohodě a fyzické kondici za posledních několik let. Do Česka jsem se vrátila v dubnu a v květnu mi řekli, že mám pravděpodobně rakovinu plic.
Byl to šok, ale zpětně jsem si uvědomila, že kdyby mi toto řekli před Kostarikou, kdy jsem byla úplně na dně, naprosto mě to zničí. Nezvládla bych to s takovým nadhledem. Moje reakce byla taková, že jsem informaci přijala a začala zjišťovat, co vlastně tato diagnóza obnáší a co mě čeká.
Když jsem se vrátila z Kostariky, chtěla jsem využít toho, v jaké jsem kondici a po dnech strávených surfováním a cvičením jógy jsem v tom chtěla pokračovat i doma. Začala jsem cvičit, ale často mi docházel dech. Trenér mi doporučil podstoupit zátěžový test. Ukázalo se, že to byl můj anděl strážný, který mi zachránil život. Rakovina plic nemá dlouho žádné příznaky. Když se projeví, už bývá často pozdě a pacientům pak donedávna zbýval rok až dva života. Naštěstí díky moderní léčbě se tato prognóza zvyšuje až na pět let. Jediné, co se projevovalo u mě, bylo zadýchávání. Tomu ale nepřikládáte velký význam. Po zátěžovém testu mě poslali na rentgen plic a zjistili nález. Série vyšetření v několika měsících nakonec se ukázala, že se jedná o zhoubný nádor v raném stádiu, který se zvětšuje.
Vzhledem k umístění, velikosti a podezření na zhoubný nádor se doktoři rozhodli pro operaci. Bylo to s odstupem času, protože se dlouho nemohli shodnout, co přesně na plicích mám. Dnes už za pomoci AI je možné provést správnou diagnózu mnohem dříve. Operace trvala sice déle, než bylo v plánu, ale po probuzení mi pan doktor sdělil, že vše dobře dopadlo. Čekalo se na výsledky, zda se rakovina nedostala do mízních uzlin, což by znamenalo chemoterapii nebo další léčbu, ale naštěstí tomu tak nebylo. Po šesti dnech jsem odcházela z nemocnice „jen“ se třemi dírami v hrudníku. Za měsíc mi bylo mnohem lépe a po čtyřech měsících jsem lyžovala na modré sjezdovce. Nyní chodím na pravidelné kontroly na onkologii.
Když člověk dostane takovou životní lekci a druhou šanci, zamyslí se nad tím, co udělal špatně a proč se to stalo. Kdybychom na tohle znali odpověď, tak není tolik rostoucích případů u mladých lidí. 20 % diagnostikovaných pacientů jsou nekuřáci, bohužel převažují ženy a jejich počet roste. Začíná se víc mluvit o tom, jak stres a psychika má vliv na vznik onkologického onemocnění. Vždy se jedná o více faktorů, ve kterých stres hraje svou roli. Je to i pasivní kouření, genetika, prašné či jinak toxické prostředí, těžké kovy, v posledních letech se hovoří se o kvalitě vzduchu.
Já po třech letech zjišťuji, že mám určité potravinové alergie a intolerance, o kterých jsem možná věděla, ale neřešila jsem je. Nijak mě neomezovaly. Ale právě ony mi způsobovaly chronický zánět v těle, který spolu se stresovou zátěží a prodělaným covidem oslabily imunitu, čímž mohlo vzniknout podhoubí pro nádorové onemocnění. A přestože oba moji rodiče zemřeli na rakovinu, genetika v tomto případě nehrála roli. Jaký je přesný důvod vzniku rakoviny u mě ale nevím a zřejmě se nikdy přesně nedozvím. Vím ale, že dnes mám více informací ohledně prevence, znám lépe můj zdravotní stav, naslouchám svému tělu, cíleně o sebe pečuji. A to nejen o tělo ale i mysl, přikládám význam svým emocím, starám se více o své duševní zdraví.
Jelikož jsem se nechtěla smířit s tím, že jsem měla zkrátka smůlu, začala jsem víc pátrat po tom, proč mě tato nemoc potkala. Vzdělávala jsem se, zapojila do činnosti jako dobrovolník organizace Amélie, která pomáhá různým onkologickým pacientům. Mého příběhu si na instragramu všiml časopis Forbes a díky tomu jsem se dostala do kontaktu s Lucií Hampejzovou a Robinem Hoškem, se kterými mě spojuje nejen diagnóza, ale také to, že jsme celoživotní nekuřáci. Začala jsem dělat Lucii parťáka a podporovala ji a napadlo mě, že já nikoho takového neměla, přitom určitě nejsem jediná nekuřačka, která bojovala s rakovinou plic. Měla jsem potřebu lidem říct, že to může postihnout kohokoliv, i když se o sebe starají, jak nejlíp umí. Rozhodli jsme se tedy založit spolek Moje plíce, který je jediný svého druhu v tom, že se výhradně věnuje diagnóze rakoviny plic.
Především šíření povědomí o riziku vzniku nádorového nemocnění plic a o možnosti prevence jakým je např. screening plic, o kterém veřejnost příliš neví. Máme za sebou již několik kampaní, ve kterých nás podpořilo spoustu lidí včetně známých osobností, především pak Tomáš Břínek alias TMBK, který se stal ambasadorem naší kampaně Buď cool a nehul, a který i díky našemu spolku přestal kouřit.
Právě 1. listopadu startuje již druhý ročník kampaně Nekašli na to, která má za cíl informovat o tom, jaká jsou rizika vzniku rakoviny plic, jaké jsou příznaky a jaká je možná prevence. Už tři roky je spuštěn screeningový program, který je určen pro úzkou rizikovou skupinu kuřáků a bývalých kuřáků ve věku 55 – 74 let. Problémem je, že spousta lidí, kteří se o tom dozví, nejdou na vyšetření ze strachu. Snažíme se přimět lidi, aby se nebáli, protože nevědět o rakovině je mnohem horší, než o ní vědět. Je nezodpovědné i vůči svému okolí nepodstoupit určité kroky, které nás mohou zachránit, když víme, že možnost tu je. I mně včasné odhalení zachránilo život. Pokud se vyšetření budeme ze strachu bránit, stejně nás to jednou dostihne a pak už může být pozdě.
Zásadně. Ubrala jsem nohu z plynu, z byznysové sféry jsem se přesunula částečně do neziskové činnosti, kde se zkušenosti z řízení firmy, PR a marktingu hodí. Což neznamená, že bych s byznysem skončila úplně, mé zkušenosti jsou pro práci v neziskovém sektoru důležité, ale chci si už pracovní nálož dávkovat jinak. Potkala jsem díky spolku mnoho zajímavých a skvělých lidí, více rozumím jak funguje naše zdravotnictví, mám možnost se podílet na systémových změnách. Uvědomuji si, že můžeme díky naší aktivitě pozitivně ovlivnit tisíce lidí a tisícům zachránit život. To je velká výzva i zodpovědnost.
Známá česká podnikatelka a topmanažerka v oblasti realit se před časem otevřeně svěřila se svou zkušeností s onkologickou nemocí, kdy jí diagnostikovali rakovinu plic. Po úspěšné operaci a léčbě se tato celoživotní nekuřačka a sportovkyně rozhodla aktivně zapojit do osvěty a problematiky prevence onkologických nemocí. Spolupracovala s několika organizacemi a před časem se dvěma dalšími onkologickými pacienty založila pacientskou organizaci Moje plíce, z. s., která se věnuje podpoře pacientů s rakovinou plic, advokacii, osvětě a prevenci „Poskytujeme emocionální, informační a praktickou podporu pacientům a jejich rodinám, abychom jim pomohli zvládnout obtížnou situaci. Obhajujeme práva pacientů, zajišťujeme přístup k potřebné zdravotní péči a novým léčebným možnostem. Šíříme informace o rakovině plic, rizikových faktorech a významu včasné diagnózy, abychom zvýšili povědomí veřejnosti o této nemoci,“ uvádí pro časopis Forbes ke svým aktivitám Mančíková.
Rozhovor s Ilonou Mančíkovou
