Obyvatelé několika konkrétních a ne příliš rozsáhlých oblastí na světě se dožívají pozoruhodně vysokého věku. A co je velmi podstatné, jde o sto a víceleté lidi, kteří jsou vitální, aktivní a těší se dobrému zdraví. Jak je to možné? Jejich receptem na dlouhověkost je specifický životní styl. Významnou roli hraje způsob stravování. Nechte se inspirovat a projezte se ke zdravé dlouhověkosti.
Oblastem s populací, v níž je v rámci světa procentuálně nejvíce lidí starších sta let, se říká modré zóny. Nacházejí se v Evropě, Asii, Spojených státech a Jižní Americe. Lidé tam žijí dlouho a zároveň bez chronických onemocnění. Konkrétně jde o řeckou Ikarii, japonskou Okinawu, provincii Ogliastra na Sardinii, oblast Loma Linda v Kalifornii a poloostrov Nicoya na Kostarice.
Základem kuchyně v modrých zónách jsou minimálně zpracované rostlinné potraviny. Západ prahne po zesilování chutí typickém pro průmyslově zpracované potraviny, které patří z hlediska vlivu na lidské zdraví k tomu nejhoršímu. Jejich konzumace má i podle jedné z nejnovějších rozsáhlých studií souvislost s rakovinou, obezitou a nemocemi, jako je cukrovka. Komunity, kde žije spousta stoletých lidí, se živí opakem, tedy přirozenými potravinami. Každá kuchyně je založená na základních surovinách, jakými jsou zelenina, celá zrna, vláknina a bílkoviny, především v podobě ryb. Každá z kuchyní v modrých zónách tyto suroviny dochucuje typickými směsmi koření.
Pro poloostrov Nicoya na Kostarice jsou typické černé fazole a sladké brambory, které se podávají snad ke všem pokrmům, obvykle s menším množstvím masa. Výsledná jídla zajišťují obyvatelům Nicoye dostatek energie na běžný každodenní život a zároveň jim zaručují, že se budou cítit dobře. Není to jen o dlouhověkosti, místní doslova srší vitalitou. Lidé ve všech modrých zónách jsou aktivní a plní života, jejich pohonem je strava, která jim dodává přesně to, co potřebují, a v množství, jaké potřebují, ani o trochu větším. Jídlo je jen minimálně zpracované, často lehké. Místní zároveň přijímají většinu stravy v první části dne a směrem k večeru množství konzumované potravy klesá.
Typičtí jsou pro něj usměvaví lidé vyššího věku putující do hor, kde je čerstvý vzduch. Ostrov omývá tyrkysově modré moře, ve kterém loví čerstvé ryby. Okinawská dieta se skládá ze spousty zeleniny, fialových brambor, rýže, luštěnin, z nich převládají fazole edamame, dále z celozrnných potravin a masa, hlavně rybího. Jelikož se Okinawa stala synonymem pro zdravou, až léčivou kuchyni, například někteří američtí lékaři ji doporučují jako podpůrný prostředek pro pacienty s chronickými onemocněními. Jídla jsou zde převážně rostlinná, skládají se z nízkokalorických, na bílkoviny bohatých ingrediencí, někoho však možná překvapí, že jsou často smažená – typicky jde o maso nakrájené na kousky se zeleninou. Okinawská stravovací kultura vyznává kvalitu, střídmost a výživnost jídla.
Koření je pro asijskou kuchyni zásadní. Ať už jde o vyhlášenou pálivou indickou nebo jinak ostrou thajskou, čínskou či korejskou. Některé živiny obsažené v pálivém koření, jako je například kapsaicin, napomáhají k rychlejšímu spalování energie a tuků, protože zahřívají tělo. Koření jako kurkuma a zázvor zase mají protizánětlivé a antibakteriální vlastnosti. Národy používající hodně koření obvykle konzumují také hodně zeleniny.
Tyto dva evropské regiony používají téměř výhradně plodiny, které si samy vypěstují. Má to hned dvě výhody. Práce na polích, zahradách a v sadech přispívá k dobré fyzické kondici, protože zajišťuje spoustu přirozeného pohybu. Velkým plus jsou též čerstvé sezónní potraviny. V místech, odkud pochází i tolik populární středomořská dieta bohatá na ryby, zeleninu a celozrnné potraviny, luštěniny (zejména bílé fazole a cizrnu) také chovají hospodářská zvířata. Typické je umírněné pití alkoholu, na Sardinii konkrétně vína Cannonau di Sardegna, které je však mnohonásobně bohatší na srdci prospěšné flavonoidy než vína pěstovaná u nás. Mléčné výrobky zapovězené nejsou, lidé si ale vybírají prakticky jen ty z kozího mléka. Místní strava tak celkově přispívá k dlouhověkosti zejména tím, že snižuje riziko kardiovaskulárních onemocnění. V souvislosti se Sardinií a Ikarií se mluví také o „tapas kultuře“, která se vyznačuje menšími porcemi.
Tato oblast je na hony vzdálená běžnému životu a stravovacím zvyklostem většiny ostatního území Spojených států. Obývají ji hlavně adventisté sedmého dne, křesťanská skupina, která dodržuje přísná pravidla, jež se vztahují nejen stravování, ale také na cvičení a odpočinek. Lidé se zde vyhýbají masu a mléčným výrobkům, tradiční je pro ně nízkotučná veganská strava. Menšina obyvatel konzumuje maso ve velmi omezeném množství, většina se drží „biblické diety“ z obilí, ovoce, zeleniny a ořechů a pije pouze vodu. Součástí každého jídla jsou luštěniny, převážně hrách a fazole, a zelenina, především rajčata.
Kuchyně z těchto oblastí je nejlepší vyzkoušet přímo na místě. Zdaleka ne každý ale tuto možnost má. Musíme se tedy spolehnout na vlastní kulinářské umění. Prvním a nejdůležitějším krokem je rozhodnout se pro zdravější život a začít konat. Kuchyně z modrých zón jsou ke všem přínosům pro zdraví navíc ještě i velmi chutné. Mají společné jmenovatele: jsou bohaté na ryby, celozrnné produkty, zeleninu, ovoce a vlákninu. Pokladem pro dlouhověkost ve zdraví jsou také ořechy. Na Ikarii a Sardinii mandle, na poloostrově Nicoya pistácie a skoro všechny druhy na Okinawě a v Loma Linda. Pečivo se jí pouze kváskové nebo celozrnné.
Obyvatelé modrých zón vynechávají veškeré slazené nápoje. Pijí hodně čisté vody. Téměř ve všech oblastech se též konzumuje hodně kávy a čaje, na Okinawě především zeleného, na Ikarii nálev z pampelišky, divoké šalvěje a rozmarýnu, bylin známých protizánětlivými účinky. Ve většině zón také pijí jeden až tři decilitry červeného vína za den, většinou k jídlu a s přáteli.
