Nekonečný hon za dokonalým tělem je téma, které se týká nemalého procenta žen na celém světě. Právě z toho důvodu je cvičení často vnímáno jako jakási „povinnost”, abychom dosáhly požadovaného výsledku. Tento přístup je však špatný a především nezdravý. Jak tedy z cvičení udělat koníček? A jde to vůbec?
Asi každá žena zná ten pocit, kdy stojí před zrcadlem a říká si: „Kéž bych měla menší boky, ploché břicho, hubenější stehna.” Jsme totiž neustále pod tlakem určitého ideálu krásy, který ve společnosti převládá. Ať se podíváte na jakýkoliv billboard, reklamu či příspěvky na sociálních sítích, jen málokdy je krásné tělo prezentováno jinak než jako to štíhlé, ideálně s mírami 90-60-90. Ačkoliv se některé kampaně a známé osobnosti snaží normalizovat tělesné proporce všech velikostí, osvěta ještě zdaleka není tak velká, jaká by měla být.
Všechny tyto vnější vlivy nás totiž, ač podvědomě, přesvědčují o tom, jak bychom ideálně měly vypadat. Výsledkem často bývají přísné, dlouhodobě neudržitelné diety. K tomu všemu samozřejmě patří také cvičení a pohyb, bez kterých by to zkrátka nešlo. A tak se postupně dostáváme k tomu, že si ke cvičení vytváříme negativní vztah – vnímáme to jako něco, co musíme dělat, ne jako něco, co děláme primárně pro radost.
Nikdy jsem nepatřila mezi dívky s přirozeně štíhlou postavou. Neřekla bych, že jsem byla obézní, ale nadváha byla znatelná. Jako dítě jsem své proporce nijak zvlášť neřešila, ovšem zlom přišel ve chvíli, kdy přišla puberta. Tenkrát jsem začala vnímat, že ideál krásy vypadá zdaleka jinak, než jak jsem vypadala já. Doteď si pamatuji ten šílený pocit studu, který přišel vždy, když jsem si stoupla na váhu. A přesně tehdy jsem si řekla, že s tím musím něco dělat. Nejrychlejší cestou bylo samozřejmě upravit jídelníček a zařadit aktivní pohyb, ke kterému jsem nikdy předtím vztah neměla.
Jednou z častých vlastností lidí je to, že chceme všechno hned. A přesně to byl přístup, který jsem tenkrát hloupě a bezmyšlenkovitě zvolila i já. Jako laik, který tehdy cvičení absolutně nerozuměl, jsem se rozhodla zařadit především kardio. „Tím se přeci kalorie pálí nejrychleji,” říkala jsem si. A tak začal šílený kolotoč neustálého běhání, chůze nebo skákání přes švihadlo a dalších podobně dynamických aktivit. Nic z toho ovšem nebylo za účelem radosti. Všechna tato snaha měla jediný cíl – spálit co nejvíce kalorií. Stala se z toho nezdravá posedlost a povinnost. Cvičení jsem nesnášela, ale bylo součástí mé cesty za vysněnou postavou.
Nebudu vám lhát, uvědomění si a přenastavení nezdravého přístupu mi zabralo pěkných pár let. Je totiž potřeba pracovat především sama se sebou. Častokrát jde člověk proti svému vlastnímu přesvědčení. Sport mi tehdy nepřinášel žádnou radost, byla to rutina, kterou jsem považovala za nutnost. Musela jsem sama sebe přesvědčit, že vynechat jeden, dva či dokonce více tréninků je naprosto v pořádku. Naučit se, že když se mi cvičit nechce, tak zkrátka nepůjdu. A především si uvědomit, že praktikovat pouze kardio rozhodně není správná cesta.
Největší rozdíl jsem pocítila ve chvíli, kdy jsem začala navštěvovat skupinové lekce. Vyzkoušela jsem jich mraky a zjistila, co mě baví. Zamilovala jsem se do atmosféry a pocitu, které mi tyto hodiny přinášejí. Ať už je to jóga, kruhový trénink nebo třeba HIIT, vždy jsou zde lidé, kteří si lekci s radostí užívají. Mně to sice chvíli trvalo, ale naučila jsem se je užívat také a nemyslet pouze na to, kolik spálím kalorií.
Další bod, který je velmi důležitý, je přestat se porovnávat s ostatními. To je totiž v dnešní době možná to nejtěžší. Cvičit pro sebe, ne proto, abych vypadala jako někdo jiný. A přesně v této chvíli přišel zlom v mém přemýšlení. Našla jsem pohyb, který mě baví, a lekce, které mi přinášejí radost. Jít cvičit pro mě nyní neznamená, že se na hodinu půjdu potit na pás do fitness centra a počítat každou vteřinu. Je to pro mě hodina plná endorfinů sdílená s komunitou, kterou to baví stejně jako mě. Běhat jdu jen ve chvíli, kdy se mi opravdu chce, ne protože musím. Vnímám jen samu sebe a nikoho dalšího.
Závěrem bych chtěla dodat, že „dokonalá” postava neexistuje. Ačkoliv žijeme ve společnosti, která nám ideál krásy prezentuje určitým způsobem, je to absolutně nerelevantní. Teď už to vím. Vím, že se nemusím trápit pohybem proto, abych na váze viděla nižší číslo. Pohyb je tu od toho, abych z něj měla radost, ne proto, abych měla postavu jako modelka. Věřte tomu, že jakmile k tomuto uvědomění dojdete, neskutečně se vám uleví.
Autorský text
