Lichořeřišnice ozdobí zahradní plot i obohatí váš talíř. Podívejte se, na kolik způsobů lze tuto šťavnatou rostlinku využít.
TEXT: Alexandra Koutná
Kdybychom chtěli vyjmenovat všechna pozitiva lichořeřišnice (Tropaeolaceae), sepsali bychom pěkně dlouhý román. Několik jejích předností však přece jen připomeneme. Lichořeřišnice odpuzuje škůdce. Naproti tomu její sladký nektar láká do záhonů čmeláky a včelky. Její léčivé účinky znali už staří Inkové. V lidovém léčitelství je ceněná zejména pro vysoký obsah hořčičných glykosidů – glukosinolátů. Tyto přirozeně se vyskytující látky chrání rostlinu před některými škůdci a nemocemi, zároveň jí dodávají příjemně nahořklou chuť. Úspěšně ale také bojují s bakteriemi, viry a houbovými chorobami.
K zevnímu užití jsou tinktury z lichořeřišnice vhodné zejména při kožních problémech, poraněních a modřinách. Vnitřně se tato bylina užívá při onemocnění dýchacích a močových cest. Skvělá je zejména v kombinaci s křenem, který umocňuje její účinky při léčbě bronchitidy nebo zánětu močového měchýře. Využívá se také v čínské medicíně, a to například k potlačení lehkých depresí. V částech Jižní Ameriky jsou oblíbené její vařené nebo sušené hlízy jako prevence proti nemocem a také jako doplněk vitaminu C.
Lichořeřišnice je silné přírodní antibiotikum, což bylo prokázáno i vědecky. Dokáže působit proti stafylokokovým bakteriím, zodpovědným za zánětlivá onemocnění močových cest a ledvin. Antibakteriální, antivirové a antibiotické látky v ní obsažené pomáhají při zápalu plic, zánětu prostaty, žaludečních vředech a zánětu vaječníků. Díky vysokému obsahu vitaminu C zvyšuje obranyschopnost organismu, posiluje imunitu i centrální nervový systém a pomáhá při bolestech v krku či nosohltanu.
Své místo si lichořeřišnice vydobyla také v kosmetice. Funguje proti vypadávání vlasů a lupům. Spařená nať se dává do koupelí, ulevuje od migrén a bolestí svalů. Čerstvá šťáva nebo obklady z rozdrcených listů zase mají dezinfekční účinek a pomáhají na poranění kůže. Tinktura si poradí s léčbou akné, oparů či lišejů.
Z jihoamerického kontinentu pochází také u nás velice rozšířená pnoucí lichořeřišnice větší (Tropaeolum majus). V Evropě se pěstuje zhruba od poloviny 19. století. Od té doby byla vyšlechtěna řada nádherně zbarvených kultivarů s různou barvou květů od krémové přes žlutou, oranžovou až po červenou. A ještě jedna rada na závěr. Pokud chcete mít na rostlině co nejvíce květů, nepřihnojujte ji. Hodně hnojiva sice podpoří její intenzivní růst, nikoli však kvetení, a to by byla škoda. Lichořeřišnice si totiž už dávno právem vydobyla místo na našich zahradách, balkonech, v kuchyni, ale také v lékárničce.
Lichořeřišnice vás na zahradě bude těšit od června až do prvních mrazíků. V podstatě rozlišujeme dva druhy této půvabné a užitečné letničky.
Obě milují slunné a teplé místo a spíše chudší, vlhkou, propustnou půdou nepřehnojenou dusíkem. Jeho nadbytek totiž podporuje růst listů a omezuje kvetení, což by byla škoda. Lichořeřišnice má totiž vesele žluté, nejčastěji však oranžové květy. Její semena klíčí při teplotách nad 15 °C, takže je vyséváme na záhon v druhé polovině května, kdy už by neměly hrozit přízemní mrazíky. Je dobré vysít a pěstovat ji pod jabloněmi, neboť dokáže odradit vlnatku krvavou. Umí zabránit i rozšíření plísně bramborové. Další užitečnou schopností lichořeřišnic je, že na sebe dokážou nalákat mšice z okolních rostlin.
Venkov a styl
