Dovést ke správnému cíli je úkolem každé slušné cesty. I té klikatící se zahradou, ať je z kamínků, nebo hlíny.
Text: Helena Pokorná Hladíková
Zpevněné cesty a cestičky jsou ve většině zahrad nutností, výjimkou bývají pouze ty nejmenší zahradní plochy. Chodníčků je zapotřebí, kdykoli chce člověk vstoupit mezi záhony suchou nohou, nebo se bezpečně dostat k místu posezení, grilování. Funkce ryze praktická ale není jediná. Cesty zároveň šikovně člení pozemek zahrady a dávají mu i estetický rozměr. Proto se vyplatí věnovat jejich realizaci dostatek času.
Ať bude zpevněná plocha vytvořená z čehokoli, důležitý je její podklad, ten musí být hlavně stabilní. K takzvanému utužení se nejčastěji používá vibrační deska. Není třeba si ji hned kupovat, není z nejlevnějších – nástroj si lze ve specializovaných prodejnách vypůjčit. A na malé cestičky nejspíš bohatě postačí ruční pěch. Co se týče materiálu, výběr je dost pestrý. Největší úspěch mívá, když se tvůrce nechá vést stylem dané zahrady, domu v ní stojícím i okolní krajinou. Je-li poblíž například kamenolom, nastává ideální situace. Přírodní kámen z místních zdrojů totiž vypadá nejlépe, o snazší a levnější dopravě ani nemluvě. Kromě ryze přírodního materiálu vypadají v zelené oáze hezky rovněž cihly či dlažební kostky, šanci se někdy vyplatí dát i betonovým destičkám. Cesty mohou být také ze sypkého materiálu. Štěrk, dřevní štěpka, mulčovací kůra a jim podobné by však měly mít postranní ohraničení a být podložené textilií. Tímto druhem cest rád prorůstá plevel, a tak bude jeho šíření nejlépe bránit geotextilie vespod i hranice po stranách.
Volba materiálu úzce souvisí s účelem, kvůli němuž cesta zahradou vzniká. Kdo bude po zpevněné ploše chodit? Využije se jí třeba i pro zahradní náčiní, jako je kolečko? A nebude náhodou mezi časté návštěvníky zahrady patřit také někdo hůře pohyblivý, tělesně handicapovaný? Důležité je promyslet takové aspekty předem, aby zahrada dělala nejen radost, ale zároveň byla plně funkční.
Venkov a styl
