Rozhovor: Krajina má pevný řád, říká Ing. Kamila Krejčiříková

Text MICHAELA ŠMERGLOVÁ 

Slovo krajina asociuje něco hezkého, prostorově přitažlivého, přirozeného. Má to tak být?  

Začnu vývojem jejího vnímání člověkem. Do středověku byla krajina – prostor mimo to, co obhospodařoval, – divočina. Té se bál. Nebyla kultivovaná tak, aby vzbuzovala něco jiného než strach. Že vnímáme krajinu jako něco hezkého, souvisí s krajinomalbou 17. století. Barokní malíři na obrazech zachycovali zbytky antických staveb, keře, stromy, pohledy do dálky, louky, krajinné prvky, což si získalo oblibu. Anglická šlechta začala ty motivy přenášet na reálné latifundie, dosud pastevecké.  

Bez výtvarníků by našinec nesvedl vnímat krajinu pozitivně?  

Pomohli lidem ujasnit, že příroda už není v nadřazené pozici. Strach z ní opadl, neb ji člověk i víc ovládl. V romantismu 18. a 19. století začali výtvarníci zachycovat i ponuré a rozervané scenérie. Šlo o předobraz toho, jak dnes zdoláváme kopce a kocháme se krajinou. To jsou počátky turismu. 

Je krajina daná našim zemím zajímavá, členitá, kvalitní? 

Je skvělá! Má přirozené lidské měřítko, pro život příjemné, nenásilné. V tom ohledu Česko ovlivnilo baroko. Pohled na staré vojenské mapy z dob Josefa II. a Marie Terezie ukáže, že se lidé snažili krajinu organizovat, aby byla dobře obhospodařovatelná, měla estetické kvality. Byla protknuta alejemi, průseky v lese logicky navazovaly... vládl řád. V 19. století se stav obou snah prohloubil. 

Máme pro krajinu dost stromů, flóry? 

V devadesátých letech tu bylo stromů dost, nejvíc od středověku. Příchodem kůrovcových kalamit a neoperativním systémem hospodaření Lesů ČR je to už jinak. Tečka. 

Řada kopců, které byly v historii holé, je zalesněna. Mají se kácet? 

U kopců, na nichž stojí hrady, odlesnění význam má. Vezměme Karlštejn. Z obrazů je zřejmé, že stál na holém, byť zeleném masivu; dnes kastelán řeší, že je místo samý strom. Kořeny ruší strukturu skály, což destruuje statiku kopce i objektu. Vzdáme-li se některé vegetace, objeví se na místě druh, který je tu doma. Když se odlesní v Praze Barrandovská skála, zůstane vegetace, kvůli níž je chráněna. Náletová flóra nezřídka drtí tu původní, a to je dobré řešit.  

Krajina se mění rukou člověka i sama. Je žádoucí uvést tu volnou zpět? 

Která je volná? Za 5000 let, kdy člověk v krajině podniká, tu příliš původního už není. Geobotanika popisuje, jaká vegetace by rostla na místě, kdyby na něm nezasáhl člověk. Pro krajináře důležité, z toho zjistí, že by teď na Vysočině rostly smrky v chladných údolích, zbytek by byly bukové či dubové porosty, na jižních stráních borovice. K tomu víme, s jakou skupinou stromů se pojí určité byliny... Tedy? Fragmenty původní vegetační skladby máme, ale jen útržky, na nich nelze stoprocentně stavět.  

Popište jižní Čechy bez zásahu lidí.  

Bez luk a řady rybníků, na jejich místě by stály mokřady, rašeliniště, na svazích Šumavy bukové a výše smrkové porosty.  

Bylo by to dobře? 

Bylo by to jiné. Lze se poučit, že pokud bychom v krajině sázeli vegetaci, která tam patří, byl by ekosystém stabilnější, jen ekonomicky méně vynášel. Pravda, i jihočeské rybníky měly původ ekonomický, ale krajina s nimi se lidem zdá malebná, nepovažují je za devastující. U Mostecka to vidí jinak. Paradox je, že mostecká krajina by se za sto let sama možná vrátila do původního stavu. K ideálu by došlo bez invazivních rostlin schopných zasáhnout do krajiny tak, že se netuší, jak to dopadne. 

Teď o úpravě krajiny zemědělské, těžební, stavební. Objedná si vás starosta a chce zlepšit tvář obce. Jak to probíhá dál? 

Začneme zjištěním majetkových vztahů, pozemků, které lze k zásahu využít. Následuje analýza, jaké jsou v lokalitě problémy s erozí. Dedukujeme, jaká by tam byla vegetace bez zásahu člověka, vrhneme se na historické souvislosti, které čteme ze starých map. Neocenitelné jsou staré vrchnostenské urbáře: popisy, co se kde chovalo, pěstovalo. K tomu sneseme penzum informací, z nichž se vyjde. Patří k nim i přání místních. Z toho tak do půl roku vzniká studie umožňující, aby lidé měli prostor pro výlety, odpočinek i aby krajina byla funkční. Remízek může bránit vodní erozi a současně zdobit trasu vycházek.  

Obec se tak vrátí do třetihor? 

Nejvíce do 18. století! Roli hrají starostovy priority, zda tlak na kvalitu života v obci jde zdola, protože to není levná akce. Ač lze na provedení čerpat dotace, projektová dokumentace je nákladná. 

A mají soukromníci zájem měnit krajinu? Své pastviny, louky, zahrady...  

Málo, ale ano. S nimi musíme souznít v tom, že základem je obnova přirozeného. Kultivace zintenzivní zážitek z prvku v lokalitě bez užití nepatřičných věcí. 

Zajímavosti:  

• Manželé Kamila a Přemysl Krejčiříkovi založili roku 1998 v Kroměříži Ateliér. Vytvořili parky a zahrady veřejné (na seznamu UNESCO) i soukromé, za jejichž realizaci drží řadu ocenění . 
• Okolí kladrubského hřebčína dostalo díky manželům Krejčiříkovým staronový háv. Ti obnovili v krajině původní duby, vysekali nálety, zajistili krajinné průhledy. Vše vrátili do ideálu pastvin ze 17. Století. 
• Tvář byvší české krajiny se dá vyčíst z rakousko-uherských vojenských a později i katastrálních map. Odhalí, kde byla pole, zahrady, louky, budovy dřevěné i kamenné... Kupodivu se na řadě míst od té doby krajina moc nezměnila. Což je ideál. 
• Úpravy oblasti Obelisk u Podivína kontrastují se zemědělským okolím, jde o oplocený terén soukromé jelení obory. Krejčiříkovi obnovili historicky funkční strukturu krajiny dle starých map. 
• Obnova slovanského archeonaleziště u Mikulčic. Problémem pro krajinu jsou nepůvodní druhy, které „přišly“ samy, nebo je dovezl člověk. Výrazným ničitelem je teď jedovatý asijský pajasan, atakuje i vinohrady. Původní flóra hrála hlavní roli také při proměně u Mikulčic.