Pospíchají, jsou zvědavé a můžou se přetrhnout, aby byly všude první. Ne nadarmo se o průkopnických činech mluví jako o prvních vlaštovkách... Ovšem pozor, jedna jaro nedělá, nutno čekat na celé hejno.
TEXT: PAVLA KÖPPLOVÁ
Vlaštovky jsou ve slovanské mytologii považovány za posly jara, ty první se u nás začínají objevovat na přelomu března a dubna a premiérová mláďata vyvedou obvykle v květnu. Traduje se, že vlaštovka si málokdy sedne na zem. Je stále v letu či průletu. Tihle ptáci mají rádi výšky a spíše je člověk zahlédne houfující se vysoko v oblacích, posedávající na střechách nebo elektrických drátech. Vlaštovky i potravu – hmyz – chytají a požírají vesměs přímo za letu. V období rozmnožování pak spotřebují potravy tolik, že v podstatě stále létají sem tam, přičemž dokola krmí mláďata.
A jak vypadají jejich jídelní manévry před deštěm? Nízký tlak hmyz upozorní, že bude padat voda, což má pro jeho letové možnosti nepříjemné důsledky. Tak se raději drží při zemi a tam vyčkává. Na to reagují vlaštovky tím, že klesnou a loví těsně nad zemí. Mouchy a komáry vidí málokdo, zato vlaštovky každý! Zvlášť pokud v cestě za potravou předvádějí akrobatické kousky ze školy stíhacích letců. Dokážou přitom vyvinout rychlost až 80km za hodinu a do drobného zobáčku klidně uloví de facto jakýkoli hmyz. Dospělé vlaštovky, hnány přírodními zákony, se snaží před deštěm stihnout maximálně nakrmit jak sebe, tak mladé. Což je dřina... Ale pro nás lidi úžasná podívaná!
Vlaštovka se bezpečně pozná podle dlouhého vykrojeného ocasu a červeného zbarvení pod zobákem. V minulosti se lidé domnívali, že tito pěvci se na zimu zahrabávají do bahna. Že šlo o omyl, je jasné. Vlaštovky patří mezi stěhovavé ptáky s vrozeným tahovým neklidem, tudíž každý rok podnikají dlouhé lety do svých zimovišť. Kde vůbec tihle pernatci ze střední Evropy tráví zimu? Údaje z kroužkování naznačují, že odlétají do oblasti na jih a jihovýchod Středoafrické republiky, do Konžské demokratické republiky, Zambie, Keni a Ugandy.
Při tahu uletí více než 8000 kilometrů, a to rychlostí až 300 kilometrů za jeden den! Obdivuhodný výkon na ptáčka, který váží sotva dvacet gramů... Vlaštovky přitom dokážou reagovat na změny v krajině, třeba na stavbu nové dálnice. A mláďatům nedělá problém se od svých rodičů nové cesty naučit. Vlaštovky mají rády lidskou společnost. Svá typická miskovitá hnízda dovedně slepují z tisíců kuliček bláta nejraději uvnitř chlévů, stodol, maštalí, v průjezdech a otevřených chodbách domů... Prostě tam, kde je člověk, potažmo domácí zvířata.
Poslední desetiletí vlaštovek bohužel ubývá. Můžou za to klimatické změny, úbytek populace hmyzu, ale i řídnutí statků hospodařících tradičním způsobem a míst, kde chovají koně i dobytek či disponují jejich „odpadem“. Jak pomoci? Nelikvidovat hnízda, která si stavějí uvnitř otevřených venkovských budov. Ač je po prvním či druhém vrhu opustí, záhy se do nich vrátí. Případně je v další sezoně zabydlí jiný vlaštovčí pár. Mimochodem, za ničení vlaštovčích hnízd hrozí pokuty! Pokud to jde, je milé vytvořit vlaštovkám takové podmínky, aby si mohly postavit nová hnízda na římsách pod střechami domů. Dodá to punc, lidové rčení totiž říká, že vlaštovka si postaví hnízdo jen u domu, kde žijí dobří lidé a vládne klid. Staří Slované zase mínili, že vlaštovka je posmrtné zosobnění lidské duše. A pár takových okřídlených „lidí“ doma navíc se přece snese.
Ne všude je vlaštovčí hnízdo požehnáním. Jako každé zvíře, ani vlaštovka neřeší hygienu, takže kolem hnízd je záhy „drsno“. Zde je třeba buď hadru a trpělivosti s úklidem, omezení přístupu ptactva na balkon nebo lodžii, či použití plašičů. Pozor, k rozhodnutí nutno přistoupit, než se ptáci zabydlí. Když jsou již ubytovaní, je na vyhazov pozdě.
Venkov a styl
