Těší nás svým zpěvem a jsou neoddělitelnou součástí našich zahrad, luk, lesů a hájů. Pojďte si ale vyzkoušet, jak dobře se v nich vyznáte.
Občas se ptáci pohybují tak rychle, že si je příliš detailně neprohlédneme. Zkuste si proto někdy sednout, nehýbat se a počkat, až se přiblíží, abyste se mohli podívat na jejich zbarvené peří. Pravděpodobně půjde o některého z následujících druhů, které jsou u nás hojně zastoupené…
Maličký zvonek má výrazněji zbarveného samce, jehož peří je žluté až zelenkavé. Samička je spíše šedá, jen sem tam jí prosvítají žlutá pírka. Prozpěvovat začínají na přelomu ledna a února a jejich potravou jsou semena, bobule, poupata a další rostlinná strava. Jen mláďata v hnízdě rodiče občas potěší larvou a hmyzem.
U drozda kvíčaly, kterému se občas nesprávně říká kvíčala obecná, jsou samičky i samci zbarveni stejně, přičemž se u nich vyskytuje černá, hnědá, bílá a šedá barva. Na každé části těla je přitom peří trochu jiné, například na hrdle mají skvrny. Drozdi švitoří až hvízdají a o vajíčka se stará pouze matka, otec se zapojuje až do výchovy mláďat.
U hýla opět platí, že sameček je výraznější. V tomto případě má tělo oranžovou barvu zkombinovanou s šedými zády a černou hlavou, křídly i ocasem. Oproti němu je jeho družka méně nápadná, protože má na těle hnědé peří. Pro svou přítulnost a krásný hlas je oblíbeným druhém také pro domácí chov.
Od února si pěnkaví sameček sedá na vyvýšená místa, odkud zpívá nezaměnitelnou řadou tónů, která trvá pět sekund a opakuje se. Oproti samičce ho snáze zahlédnete a poznáte, protože má oranžovou barvu s šedým pruhem táhnoucím se za hlavou. Samička pěnkavy má peří v několika odstínech hnědé. Obecně se jedná o velmi rozšířený druh, jehož v Evropě žijí stovky milionů jedinců.
Sojky uvidíte na stromech i na zemi, kam slétají při hledání potravy. Chutnají jim bukvice, žaludy, ořechy, hmyz, červi, larvy, ale také vejce a mláďata jiných ptáků, myši a ještěrky. Na druhou stranu jsou potravou větších ptáků, jako třeba puštíků. Samička a samec pěnkavy se od sebe moc neliší a oba krmí svá mláďata.
Správným zástupcem svého jména je v tomto případě vlastně jen samec, protože samička má hnědé peří. Často se objevují v blízkosti lidských obydlí a hlavně ráno a navečer se ohlašují svým melodickým zpěvem. Jde o druh, který se dokáže snadno přizpůsobit, a tak vyvádí potomstvo všude, kde najde základní potravu a úkryt. Zvláště kosi, kteří žijí ve městech, si zvykli na ruch a nejsou tak plaší jako kosi z lesa.
Poznávacím znakem žluny je silný a špičatý zobák, jímž vyhrabává mravence, které chytá svým dlouhým lepkavým jazykem. Poznáte ji podle červené „čepičky“, zeleného těla a „vousu“ u zobáku, jenž má samec černo-červený a samička černý.
Špačci jsou postrachem všech sadařů, protože jejich hejna dokáží očesat úrodu například třešní velmi rychle. Během roku se mění jejich zbarvení, tzv. svatební šat se leskne v odstínech purpurové, fialové a zelené, prostý je méně barevný.
Konipasům se přezdívá třasořitky, nejspíš s ohledem na jejich úzký ocas, jímž neustále pohupují. Sameček je ve svatebním šatě opravdový fešák zbarvený v kontrastu bílé a černé, samičce to zase sluší s hnědými křídly a šedo-bílým tělem. Na jídelníčku mají hlavně hmyz a v zimě nepohrdnou semeny a bobulemi.
www.cs.wikipedia.org
