Říká se jim různě – muzea v přírodě, národopisná muzea pod širým nebem, muzea lidových staveb nebo prostě jen skanzeny. Jakou mají v Česku tradici?
Text: LIBOR HRUŠKA
Devatenácté století bylo epochou do té doby nepředstavitelného pokroku. Lidé omámeně žasli nad novými vynálezy a technologiemi, díky nimž se život stával mnohem pohodlnějším. Nová, zrychlená doba na druhou stranu příliš nepřála tradiční lidové kultuře; pomalu, ale jistě se stíraly rozdíly mezi jednotlivými regiony i mezi městy a venkovem. Už tehdy se naštěstí našlo dost osvícených osobností, které si riziko tohoto uvědomovaly a rozhodly se rozmanitost bránit. Jednou z nich byl Artur Immanuel Hazelius, švédský učitel a folklorista. Ten nechal do Stockholmu svézt typické venkovské stavby z celého území Švédska a v roce 1891 tu zřídil muzeum pod otevřeným nebem pojmenované Skansen.
Hazeliův projekt záhy inspiroval vznik mnoha dalších a slovo skanzen s malým s se zabydlelo v některých evropských jazycích. Nejsme výjimkou. Naše nejznámější muzeum v přírodě netřeba dlouze představovat. Nachází se v Rožnově pod Radhoštěm a o jeho vznik se zasloužili členové rožnovského muzejního spolku, zejména sourozenci Alois a Bohumír Jaroňkovi. Už před první světovou válkou představili plány na přenesení několika místních roubených staveb do městského parku. K realizaci samé došlo až za první republiky, konkrétně roku 1925. Na náměstí byly rozebrány dva roubené domy a záhy v parku opět sestaveny. Důvodem bylo, že musely ustoupit nové výstavbě na rožnovském náměstí. K nim se přidaly další menší objekty a v těch specifických kulisách se pak odehrála velkolepá folklorní slavnost zvaná Valašský rok.
A tím byl položen základ dnešního Dřevěného městečka, jež je jednou částí Valašského muzea v přírodě (sdružení Národní muzeum v přírodě). V šedesátých letech minulého století začaly na dohled od Městečka, na pasece zvané Stráň, vyrůstat první chaloupky Valašské dědiny a v letech osmdesátých přibyl areál s funkčními historickými stavbami poháněnými vodou – Mlýnská dolina. Bratři Jaroňkové by byli na své pokračovatele nepochybně hrdí.
Při putování po českých a moravských skanzenech nelze vynechat ten ve středočeském Přerově nad Labem. Má dokonce delší tradici než rožnovský! Polabské národopisné muzeum bylo sice otevřeno až koncem šedesátých let minulého století, jeho kořeny však sahají až do časů starého mocnářství. Majitele přerovského panství, prince Ludvíka Salvátora z toskánské větve Habsburků, totiž v roce 1891 zaujala na Jubilejní výstavě expozice českého venkova. Odehrávala se v takzvané České chalupě, kterou navrhl architekt Antonín Wiehl.
Šlo o idealizovanou stavbu, kterou návštěvníci uviděli bezprostředně po vstupu na pražské Výstaviště. Pro někoho kýč, pro jiného dokonalá oslava venkova. Plný dojmů z Jubilejní výstavy Ludvík Salvátor ihned koupil v Přerově budovu bývalé kovárny a dal ji upravit po vzoru Wiehlovy chalupy. Roku 1900 byla roubenka vybavena malovaným nábytkem i různými předměty z domácnosti a zpřístupněna veřejnosti. V jejím sousedství stanula ještě stará rumpálová studna a dřevěná zvonička, tím pádem vzniklo rukou Habsburka první regionální národopisné muzeum ve střední Evropě. Otevřeno bývalo o poutích a místních slavnostech, mimo ně pouze na požádání.
Za okupace byla chalupa vyklizena, život se sem naplno vrátil až koncem let šedesátých. V roce 1967 se domku ujalo poděbradské muzeum a umístilo do ní část svých bohatých národopisných sbírek. Zároveň začaly být do Přerova sváženy další venkovské stavby ze Středního Polabí. Ne náhodou se chalupy, špejchary a stodoly začaly do Přerova stěhovat na přelomu šedesátých a sedmdesátých let. V té době se v Československu prosadila myšlenka na zakládání záchranných skanzenů, které se měly stát „archami Noemovými“ památek lidového stavitelství.
Kromě Přerova se přírodní muzea zrodila v Zubrnicích u Ústí nad Labem, na Vysočině nebo v Třebízi u Slaného. Většinou šlo o to, ukázat veřejnosti architekturu a lidovou kulturu typickou pro daný region, výjimkou je skanzen ve středočeské Kouřimi. Tamní Muzeum lidových staveb jako jediné v Česku shromažďuje stavitelské památky z většího území, konkrétně ze středních, východních a severních Čech. V Kouřimi je tak možné přímé srovnání různých regionálních typů lidové architektury z období od 17. do 19. století. Putování po českých a moravských skanzenech lze zakončit – trochu překvapivě – v centru Prahy, v Kinského zahradě na úpatí Petřína. Stojí tu dřevěná zvonice z Národopisné výstavy českoslovanské, která se na pražském Výstavišti uskutečnila roku 1895. Velká výstavní dědina byla de facto prvním českým skanzenem a existoval plán přesunout ji pod Petřín. Došlo nakonec jen na zmíněnou zvoničku. Éra skanzenů ale neskončila, stavějí se nové, rozrůstají původní. Naštěstí.
Venkov a styl
