Před devíti lety nechala parta nadšenců ze středočeské Štolmíře postavit veřejnou pec na chleba. Jednou do měsíce ji roztopí a pečou v ní. Výsledek stojí za to ochutnat.
TEXT: LIBOR HRUŠKA
Je sobotní ráno a po štolmířské návsi se trousí první skupinky zvědavců. Zatím čekají. Kolem desáté propukne pečení naplno. Rozpálená venkovní pec se vyčistí a pekaři do ní začnou sázet první bochníky chleba. Potom, jak bude pec pomalu vychládat, přijdou na řadu další pochoutky. Dalamánky, housky nebo sladké koláče. Samo několikahodinové pekařské představení, kvůli němuž se sem sjíždějí desítky, někdy i stovky lidí ze širokého okolí, je pouze špičkou ledovce. Skrývá se za ním mnoho práce, kterou běžný návštěvník ale neuvidí.
Dříve samostatná ves Štolmíř, jež je nyní součástí města Český Brod, má nějaké tři stovky stálých obyvatel. Jedním je Jiří Stuchl, rodák z Chebu, který se do středních Čech přestěhoval za manželkou Terezou. Právě jejich obecně prospěšná společnost s exoticky znějícím názvem M’am’aloca (něco jako šílená matka) stojí za nápadem postavit v centru Štolmíře, pár desítek metrů od chátrajícího barokního kostela sv. Havla, repliku chlebové pece z 18. století.
„Vybudovat pec jsme se rozhodli v roce 2013, protože v obci nebylo žádné místo, kde by se zdejší lidé mohli setkávat. Žádná hospoda, hasičárna ani pravidelná akce,“ vzpomíná Jiří Stuchl a dodává, že i proto se neotřelá novinka rychle uchytila. To přesto, že ve Štolmíři nemá, na rozdíl od jiných českých měst a vesnic, společné pečení chleba tradici. Původně obecní pec sloužila nemajetným občanům, kteří neměli dost peněz na to, aby si postavili tu vlastní. Hospodyňky přinášely k vyhřáté peci připravené vykynuté těsto v ošatce a odnášely si upečený chléb. Ten model byl oblíbený především v chudých horských oblastech, kde se na pravidelná pečení scházeli lidé z okolních samot. Ne náhodou lze dnes nejznámější a také nejstarší funkční chlebovou pec u nás nalézt v šumavské Lenoře. Pochází z roku 1837 a stejně jako ta štolmířská je aktuálně velkým turistickým magnetem.
Štolmířská pec je dílem Jaroslava Závackého z Hranic u Aše, který jako jeden ze dvou mistrů v Česku staví pece starým způsobem z pálených cihel a bez použití šamotu. Pec nemá komín, takže topení, vymetání i sázení chleba se odehrává čelními dvířky. Pravidelné pečení bylo u zdejšího svatostánku zahájeno dne 18. července 2014, od té doby se dodržují jeho měsíční intervaly od dubna do října. Štolmířští nebyli prvními ani posledními, koho napadlo tradiční pekařské řemeslo obnovit. Před devíti lety v Česku fungovalo šestnáct podobných pecí, dnes jsou jich podle Jiřího čtyři desítky. Jedna i v jeho rodném Chebu. „Nás v začátcích inspirovala nejvíce replika staré pece v Sopotnici pod Orlickými horami. Chtěli jsme ale o trochu menší,“ dodává Jiří.
Zatímco v sopotnické peci lze najednou upéct čtyřicet bochníků chleba, tady ve Štolmíři je to o deset kusů méně. Dnes se na ochutnávku ještě teplého křupavého štolmířského chleba stojí dlouhé fronty, úplné začátky však byly spíše rozpačité. „První dvě pečení se nepodařila. S chleby se mohly spíš hrát kuželky, než je jíst,“ usmívá se Jiří při vzpomínce na minulost. Štolmířské samouky naštěstí zachránil Ladislav Krch, šikovný pekař v důchodu, bývalý šéf pekárny v nedalekém Mochově. Zmínil, že by si rád pečení v replice historické pece zkusil, a od té doby je členem zdejšího týmu dvaceti dobrovolníků. Zpět k práci... Většina těsta vzniká v přípravně na statku vedle pece. Čas od času si ale plnou ošatku přinese i někdo z místních.
Padla zmínka, že přes zimu štolmířská pec odpočívá. Proč? Bylo by ji v ten čas náročnější roztopit a nakynuté těsto by mohlo v mrazech po cestě z přípravny utrpět teplotní šok. Což budoucímu chlebu nesvědčí. On i v létě se oheň musí zapalovat s mnohahodinovým předstihem, aby pec byla nahřátá na vstupních 350 až 400 °C. Začíná se proto v pátek po deváté večer a poslední polena se do pece házejí kolem jedné, půl druhé ranní. Budík si Jiří znovu nařizuje na pátou a pokračuje v topení.
„Spoléháme i na místňáky, že když půjdou ve tři ráno z hospody z Brodu, do pece něco přihodí a ještě tu chvíli posedí. Občas se to stane,“ směje se. Pec má dvojitou klenbu, prostor mezi oběma vrstvami je vyplněn starým drceným sklem, které dokonale akumuluje teplo. Především v létě tak trvá velice dlouho, než pec opět vychladne. To není žádný problém, naopak, ještě v neděli si sousedi ze Štolmíře mohou přinést kachnu a v klidu si ji tu upéct. Jiřího plán tedy vyšel dokonale – z veřejně přístupné pece se stalo místo, kde se lidé spolu především setkávají.
Venkov a styl
