Hygiena ve středověku byla podceňována, venkov měl oproti městu sice čistší vodu, ale důraz na osobní čistotu chyběl. Jaký vliv to mělo na životy lidí, a čím se lišily podmínky ve městě a na venkově prozrazuje pro Venkov & styl MUDr. Daniela Fránová z Kliniky infekčních nemocí a cestovní medicíny v Plzni.
Ve středověku lidé přistupovali k hygieně zcela jinak, než jsme zvyklí dnes. Venkov měl sice čistší přírodní podmínky, ale osobní hygiena zde byla minimální a její význam byl často přehlížen. Ve městech byla situace o něco lepší díky vzniku prvních lázní a špitálů, které ale sloužily především bohatším vrstvám. Jak ovlivňoval přístup k hygieně každodenní život ve středověku, přibližuje v rozhovoru MUDr. Daniela Fránová, specialistka na infekční medicínu.
Ano, asi stejně jako ta ve městě! Suché záchody, pitná voda ve studni, tedy pokud byly ideální podmínky (za sucha a záplav se zhoršovala její kvalita), praní v potoce... Tedy v důsledku to lidé na venkově měli lepší než ve městech... Na venkově byly obecně zdravější poměry. Čistší zdroje vody, čerstvé potraviny, méně problémů s odpadky. Menší koncentrace osob omezovala šíření nakažlivých nemocí. Na druhou stranu obyvatelé měst, hlavně bohatší a z privilegovaných vrstev, měli snadnější dostupnost lékařů, ranhojičů, špitálů a lázní. Institucí péče o zdraví, které tehdy nově vznikaly. Léčení na venkově bylo dostupné třeba o trzích.
Ne. Rozhodující byly války a počasí. Tuhé zimy a deštivá léta znamenaly neúrodu, po níž přišel hladomor. Bída a hlad působené válkou či nedostatkem potravin utvářely podmínky pro šíření infekčních nemocí, epidemií. Lidé z venku utíkali před hladem do měst, kde se tím hygienické poměry horšily.
Hygiena není jeden pojem. Představme si hygienu osobní, tedy mytí těla, rukou, čištění zubů, praní prádla... A hygienu v obci, ať na vsi, či ve městě, tedy tu komunální. K ní patří zásobování pitnou vodou, odstraňování odpadků (tekutých i tuhých) a provádění hygienických opatření, hlavně při různých epidemiích. Osobní hygienu středověk téměř neznal.
I pojetí očisty těla bylo odlišné. Ve středověku to byla věc hlavně rituální, třeba v souvislosti se svatbami. A dále jako nástroj léčby nemocí. Omývání nemocné části těla pramenitou, nebo byla-li k dispozici, tak minerální vodou. K léčbě v lázních patřily koupele, pocení v páře a hodování v lazebnách. Také to byla místa, kde lazebník pouštěl žilou, přikládal pijavice, obvazoval rány... Tohle bylo venkovanovi vzdálené.
Určitě, renesance a později baroko přinesly do domácností džbán s vodou a lavor, ve kterém se prováděla osobní hygiena. Lidé na venkově měli blíže k přírodním vodním zdrojům, ale ani tehdy mytí těla nebylo běžným zvykem! Šlechta a bohatí měšťané měli více možností – od drbátek na vši po mýdla a širší výběr oblečení. Domácí i osobní hygiena se začala zlepšovat od 16. století, a důležitou roli hrál také přístup k vodě. Rozvoj vodovodních systémů, které se ve středověku objevovaly v podobě dřevěných koryt od studní do domů, přinesl ještě více možností. Moderní vodovody, zaváděné až v 19. století, významně přispěly ke zlepšení zdravotního stavu obyvatel. Na místech venkovských osad s léčivými minerálními prameny pak vznikala lázeňská města.
Článek vyšel v časopise Marianne Venkov & styl, redakčně upraveno
Článek vyšel pod původním titulkem „Špínu z rynku uklidil déšť…“, kde celý rozhovor si můžete přečíst v časopise Marianne Venkov & styl číslo 11/2024. Všechna vydání časopisu naleznete za zvýhodněnou extra cenu zde.
Článek vyšel v časopise Venkov & styl
