Prognostička má trendy v malíku

Jste vystudovaná módní návrhářka. Kdy jste se rozhodla pro tuto profesi a co vás k tomu vedlo?

Chtěla jsem být malířkou a malovat velká plátna. Rodičům se to ale moc nelíbilo, protože by mě nejraději viděli v gastronomii. Můj tatínek se věnoval gastronomii profesionálně a pracoval ve velkých pražských hotelech.

Místo střední výtvarné školy jsem šla na gymnázium, ale když jsem se po maturitě dostala na VŠUP, tak už to rodiče vzdali. Ovlivnili ale obor. Místo monumentální malby jsem se přihlásila na oděvní výtvarnictví. Ze začátku jsem myslela, že se budu spíš věnovat divadelním kostýmům, ale pak mě více oslovila malosériová a individuální oděvní tvorba.

Jak se vyvíjel váš osobní vkus? V čem bychom potkali Ninu Provaan ve dvaceti, třiceti, nebo padesáti?

Můj vztah k oděvům je trochu jiný než u většiny návrhářů. K oděvům jsem se dostala oklikou, neoblékala jsem panenky ani kamarádky. Ani jsem se neúčastnila tehdejších amatérských přehlídek tipu Bertramka. Na vysoké mě fascinovaly střihy na přednáškách prof. Vobeckého, surrealistického malíře a fotografa, který živil rodinu jako modelář v salonu Podolská. Tak jsem se střihy experimentovala a pomalu a jistě jsem se začala do svých modelů i oblékat. Oděvní styl 80. let byl pro mne velmi inspirující. Nosila jsem objemné složité modely uplatňující vrstvení a aranžování. V 90. letech jsem pracovala pro Leu Rosenheim a pro zákaznice obchodu v Pařížské ulici jsem navrhovala elegantní nadčasovou klasiku z kvalitních materiálů, odpovídající novému stylu 90. let. V té době se také změnil můj šatník, kde byly zastoupeny přiléhavé kostýmy a koktejlové šaty. V prvním desetiletí našeho století, které bylo ve znamení stylových zmatků, jsem dávala přednost ležérnější eleganci, především inspirovanou mojí oblíbenkyní Coco Chanel. A tak se oblékám dodnes.

Vaše profese je módní prognostička. Co si pod tím máme představit a kde má tato profese kořeny?

Módní prognostika je poměrně nový obor, vznikl v 50. letech minulého století v Paříži. Reagoval na módní boom po druhé světové válce, kdy se začaly rozvíjet nové značky a vznikla malosériová konfekce zvaná prêt-à-porter. Prognostika byla původně určena nákupčím velkých obchodních domů, které ji využívaly ke svým nákupům. Začala s tím nákupčí Galerie Lafayette a měla velký úspěch. Brzy se vytvořily týmy výtvarníků, marketingových specialistů a sociologů, které začaly vydávat inspirativní brožury. Zájem o ně začali mít i sami návrháři. V současné době existuje několik specializovaných celosvětových agentur, jež vydávají každý půlrok prognostické studie s předstihem 2,5–3 roky. Jejich zákazníky nejsou jen módní domy, ale i automobilový a kosmetický průmysl.

Kdy jste se o módní prognostiku začala cíleně zajímat a z jakého důvodu?

Po škole jsem pracovala v Úboku – Ústavu oděvní a bytové kultury, což vlastně bylo také prognostické středisko, připravující inspirativní kolekce nejen pro oděvní průmysl, ale i pro textilní, sklo, keramiku a nábytek. Byla to zajímavá práce, tak jsem v ní po odchodu z Úboku pokračovala. Nejdříve s kolegyní a později sama.

Kdo dnes módní prognostiku využívá a za jakým účelem? A má vůbec smysl, když se móda mění tak rychle?

Informace o budoucích trendech s časovým předstihem jsou velmi drahé, proto si je mohou dovolit jen opravdu velké firmy, ale stále je to pro ně levnější než zaměstnávat vlastní tým prognostiků. Čím blíže k sezoně, tím se trendové publikace zlevňují, a proto si je mohou dovolit i menší firmy. Občas je využívají i drobní návrháři. Běžného konzumenta by informace v tak velkém předstihu jen mátly.

Jak byste popsala dnešní módu? Mají podle vás dnešní lidé k módě a vůbec k oblékání jiný vztah než kdysi?

Přístup k módě je stále stejný. Studovala jsem historii, a co svět světem je, ženy i muži se chtějí zdobit, upozorňovat na sebe, ohromovat a ukazovat, že na to mají. Stejná je i nekritičnost, co se týká oděvu a postavy. Jeden příklad za všechny – v gotice nosili muži těsné punčochy a velmi krátké kabátky. Tehdejší kritici poukazovali na to, že tuto módu nosí i muži starší, obtloustlí, s nehezkýma i křivýma nohama a často jim kabátek sotva zakrývá hýždě. Dnes vidím paralelu v legínách a krátkých tričkách – no kritiku tady snad už opakovat ani nemusím.

A jaké jsou podle vás v oblékání české ženy a jací čeští muži?

Jsou různí, na můj vkus to někteří moc přehánějí s ležérností – chození po městě v plážovém oblečení. To platí pro muže i ženy. Byla bych ráda, kdyby se ženám i mužům vrátila radost z pěkného elegantního oblečení a cítili se v něm dobře. O to se snaží trendy vycházející z módy konce 30. a začátku 40. let minulého století.

A poslední, ne moc originální otázka – co se bude nosit letošní podzim a zimu?

Žádná velká módní změna se nechystá, stále více se prosazují barvy. Pokračuje se v retrotrendech, které začínají přijímat mladší ročníky. Typickou ukázkou jsou velké výrazné brýlové obroučky. Ještě před rokem budily úsměv ve filmech z konce 70. a začátku 80. let, dnes jsou běžným módním doplňkem. Věřím, že stejně tak se prosadí i příklon k elegantnějšímu oblékání a právě mladé dívky ukážou zralejším ženám, jak sexy může působit sukně, která zakrývá kolena.