5 otázek pro Lindu Rybovou: Sociální sítě mi nedělají dobře, stran komentářů žijeme v šílené době

Když jsem si zadala vaše jméno do vyhledávače, zjistila jsem, že lidé se nejčastěji ptají na otázku: Kde bydlí Linda Rybová? Asi to bude tím, že jste několik let žili za Prahou. Proč jste se tenkrát odstěhovali z města?

Z Prahy jsme se stěhovali v době, kdy jsme měli první dceru a já byla znovu těhotná. Věděli jsme, že se do našeho bytu ve čtyřech už neposkládáme. Navíc jsem vždycky snila o romantickém starém domě, kde se bude scházet celá rodina. Zhruba pětatřicet kilometrů za Prahou jsme tenkrát objevili trosky starého mlýna, které jsme koupili a roky dávali dohromady. Nakonec jsme tam bydleli asi osm let, během kterých jsme zažili i období, kdy bulvár fotil a popisoval cestu, jak se k nám dostat. To pro mě bylo dost náročné. Dnes už tam jezdíme na chalupu, všude okolo jsou koně a nádherná příroda.

Proč jste se vrátili zpátky do Prahy?

S naší prací nebylo možné, abychom dceru každý den vozili do školy do vedlejší vesnice, a tak začala chodit na základní školu do Prahy. Já i David jsme zkoušeli, hráli a točili také v Praze a produkčně se nám to začínalo vymykat z rukou. Najednou jsem si uvědomila, že třikrát denně jedu do Prahy a zase zpátky domů. Nebylo v pořádku přijet z divadelního zájezdu ve tři ráno a v pět zase vstávat. V tomhle módu jsme vydrželi rok, pak jsme se přestěhovali zpátky do Prahy. Užíváte si život ve městě? Miluju naši chalupu, ale zároveň jsem totální milovník Prahy. Mám toho procestováno poměrně dost, ale při každém návratu si říkám, že Praha je královna. Pro mě není krásnějšího a mně milejšího města. Nějakou dobu jsme bydleli na Vinohradech, které mám ráda, ale jsou na mě už moc zalidněné. Teď bydlíme pod Vyšehradem, což je stanici od Podolí, kde jsem vyrůstala. Řekla bych, že Podskalí (starý název vesničky pod Vyšehradem – pozn. red.) v sobě ukrývá určitý druh osamělosti a místa, které si hájí svébytnou energii.

Kromě pochvaly umělci často čelí i negativním recenzím nebo komentářům na sociálních sítích. Čtete je?

Zhruba před dvaceti lety, když komentáře začínaly, jsem si nějaký na mou osobu přečetla a způsobil mi asi roční hrůzu. Pro mě jsou sociální sítě jako atom – můžete ho používat dobře, ale zároveň s sebou nese brutální nebezpečí pro lidstvo. Ať si každý dělá, co chce a co je mu blízké, ale mně sociální sítě nedělají dobře a nechci trávit svůj život tím, že budu o sobě vydávat zprávy. A co se týká komentářů, v tomto ohledu žijeme v šílené době. Dřív nemohl člověk říct vůbec nic, teď může říct úplně cokoli.

V posledním rozhovoru pro Marianne jste popisovala svou pubertu, teď už pubertu mají za sebou i vaše děti. V čem bylo vyrůstání v devadesátkách jiné než dnes?

Rozálie a Josefína nejsou tak rozlítané, jako jsem byla já. V devadesátkách jsme běhali s otevřenýma očima Prahou, světem. I když bych některé věci změnila, doba mého dospívání nebyla zatížená strachy ani sociálními sítěmi. Kouzlo svobody a možností bylo neuvěřitelné. Třeba můj šestnáctiletý syn říká, že teď to nestojí za nic, a vzhlíží právě k devadesátkám. On je povahou nejvíc po mně.

Jak se vnitřní řád hledá? Třeba pomocí jógy, kterou cvičíte?

Jóga je skvělá, protože vám skrze tělo rovná duši. Můj problém je najít si na jógu čas a uhlídat si ho. Někdy se mi to vede dobře, jindy hůř. A podle toho mi taky je. Kdybych mohla jít na jógu alespoň jednou za týden, ideálně dvakrát, bylo by to dobré. Mně se po józe lépe dýchá, a to ve všech ohledech.

Článek vyšel v časopise Marianne, redakčně upraveno