BÁRA NESVADBOVÁ: „Nemám v životě nic, za co bych se styděla.“

Svou poslední knížku Mia a svět jste prý napsala za čtrnáct dní. To je v lidských silách?

Je. Ale byl to fičák. Knížka je o devítileté holčičce, která chce spravit svět tak, aby nebyl hladomor, aby lidé neválčili, aby se ctili, aby holky v odlehlých vesnicích Pákistánu chodily do školy, aby nevymíraly druhy a nekácel se prales. Samotné psaní trvalo jen dva týdny, ale předtím jsem věnovala hodně času rešerším. Pracuji tak, že si vytvořím osnovu a pak si dělám spoustu poznámek. S blokem usínám i vstávám. Až když mám hotový poznámkový aparát, začnu psát. Ty poznámky byly ve finále všude, zabraly celý kuchyňský stůl. 

Vždycky píšete v kuchyni?

Ano, je to pro mě nejhezčí, protože jsem s ostatními. Mám tedy i pracovnu, ale vlastně do ní ani nechodím. Jenom tam mám knihy a poznámky. Žiji v kuchyni, kde jsou kočky, psi, dcera Bibiana, maminka, všichni jsme nacpaní v jedné místnosti. Je tam obrovský stůl a těch posledních čtrnáct dnů se u něj nemohlo ani jíst, protože byl posetý mými podklady a barevnými lepítky. Psaní je osamělá profese. Jak miluju lidi, tak jich naštěstí hodně potkávám v rámci neziskového sektoru a díky Be Charity. Vídáme se s rodinami našich postižených dětí – všechny je známe osobně – i s donátory. Postupem času mi dochází, že nadační činnost je můj společenský život. 

Je pravda, že knihy píšete rukou, ne na počítači?

Většinu knih jsem opravdu napsala rukou. Taky z toho mám mozol a zkroucenou dlaň, sedmnáct knih se na mé pravačce podepsalo. Ale jsem přesvědčená, že neuro spojení mezi rukou a hlavou jsou jiná, že je to bližší a intimnější, než když píšete na počítači. Jenže jak jsem už vypsaná, tak čím dál víc škrábu. U poznámek starých třeba půl roku mám stres, jestli je vůbec rozluštím. Pořád ale platí, že psaní je pro mě vášeň, ne jen práce. Samozřejmě jiné to bylo u knihy Hovory s doktory, ve které jsme s Jakubem Knězů vyzpovídali dvacet čtyři významných českých lékařů. Trochu jsme se tak vrátili k novinařině, známe se z fakulty sociálních věd. Upřímně řečeno, ptát se je někdy mnohem lepší a zábavnější než odpovídat. A člověk se otázkami učí. Dlouho jsem taky chtěla udělat knižní rozhovor s jedním člověkem – nakonec je to fenomenoložka Anna Hogenová, velká fanynka Hegela a Husserla, známá svým výrokem „napít se z vlastního pramene“. V poslední době hodně tápu a zkoumám a právě ona mě přirozeně vtáhla do hlubších, poctivějších úvah.

Rozhovory rukou asi nepíšete, že?

Ty ne. Přepisuje a edituje mi je Pavlínka Saudková, která je také ředitelkou našeho fondu. Už spolu pracujeme dvacet let a jsme v každodenním kontaktu. Jsme jako jedna rodina. Myslím, že je to můj nejdelší vztah, kromě vztahu s rodiči. Nikdy jsme se nepohádaly ani jsme neměly žádný nelad. Je to fakt jako manželství po letech, protože jedna chce něco říct a ta druhá to vysloví za ni. Vím, jak vzácné to je, a taky si svých ženských přátelství ohromně vážím. Ale i klučičích, samozřejmě. Mám na lidi štěstí.

Jenže díky onomu „špatnému výběru“ partnera tady Bi je – právě ona a právě taková, jaká je.

Přesně. Takže to zase tak špatně v důsledku není, to máte absolutní pravdu. Ji bych neměnila za nikoho na světě.

Co vám pomáhá překonávat těžké chvíle a třeba i delší náročná období?

Kdykoli mě něco úplně srazí, ať už je to rozchod, rozvod, nemoc, nebo ztráta někoho blízkého, vzpomenu si na zmíněný obrat Aničky Hogenové „napít se z vlastního pramene“. Člověk je opravdu silnější, než si myslí, vidím to na rodičích našich postižených dětí. Maminky často říkají – my jsme vybrané, jsme ty nejsilnější ženské, abychom se dokázaly postarat o naše děti. To pak cítím velkou pokoru. Navíc nejsem člověk, který by ztrácel naději. Je fakt, že mám obrovskou podporu v Bi, v mámě a ve svých blízkých. Znáte ty scény z amerických filmů, jak lidé padají na záda a druzí je chytají? Tak já mám za sebou úplnou armádu kamarádů, kteří mě vždycky chytí. Můžu se na ně absolutně spolehnout a je jedno, o jaký průšvih zrovna jde. A taky jsem věřící, katolička, a často chodím do kostela. Asi je to bytostným nastavením, ale jsem přesvědčená, že i když je člověk v úzkých a je mu zle, nemá se vzdávat. 

A když přijde slabá chvíle?

Ty zažívá každý. Pak je asi důležité zalézt si, být sama se sebou. Nebát se sám sebe. Nebát se nahlédnout do vlastního nitra. Velkou roli můžou sehrát meditace nebo poutě. A opravdu přemýšlet. Kolik lidí si klade otázku, proč jsou na světě, co je jejich poslání – a teď nemyslím jenom povolání, profesi? Nevěřím, že jednotlivec nemůže ničím pohnout. Naopak. Jednotlivec je nejdůležitější součást společnosti.

Co děláte, když vás něco vytočí nebo rozhodí?

Vůbec nejsem vytáčecí. Neumím být naštvaná. Nikdy jsem neuhodila svého psa, zkrátka pro to nemám povahové předpoklady. Proto když jste použila slovo dračice, vůbec mi to ke mně nešlo. Snad nikdy jsem nepředvedla hysterickou scénu. Bývalý partner mi jednou řekl, že málokdy vnímám vlastní stín, ale že když se do něj dostanu, tak to tam je. A nejspíš má pravdu. Prý když měla maminka mrtvici, byla jsem úplně mimo. Zvláštní, že si z toho večera nejméně pět hodin vůbec nepamatuji. Vůbec. Taky je asi dobré vypouštět emoce ven, neshromažďovat si je v sobě. Což já přesně dělám a pak jsem někdy v šoku, co mi tělo vrací. Ale mám kolem sebe skupinu přátel, se kterými se navzájem svěřujeme. Sdílíme mnohé, ať je to víra, láska, práce nebo sex. Mám otevřená přátelství, moje přítelkyně o mně vědí opravdu všechno.

A dcera taky? Nestydíte se mluvit o intimnostech?

Ne, vůbec. Ale já se hlavně za nic zásadního ve svém životě nestydím. Nemám, za co bych se styděla. S Pavlínkou často probíráme míru upřímnosti vůči vlastním dětem. V tomhle ohledu je skvělé, že jsem svobodná a můžu si dělat, co chci. I vůči Bi tak můžu být naprosto otevřená. Ale zase – kolikrát jsem si nabila nos! Bi vždycky říká – maminko, ty sbíráš typy!

Bylo to tak vždycky?

Těžko říct. Ale oba mí rodiče byli psychiatři a myslím, že i díky jejich výchově jsem si uměla, co se přátel týče, poměrně dobře vybírat. Mám to tak, že dlouho držím a držím, ale když to přeteče, je to finito. Tím pádem mi nezůstávali v životě lidé, kteří by ho zanášeli negativní energií, lhali mi nebo zkrátka nebyli v přirozené symbióze s mojí existencí.

Vybrousila jste si postupem času tuhle schopnost natolik, že už si takové lidi ani nepustíte k tělu?

Řekla bych, že ne. Vždycky jsem byla a zůstanu naivní. Tohle je naše obrovské téma právě s Pavlínkou. Často si říkáme, že nesmíme druhé soudit podle sebe a očekávat, že se budou chovat podobně jako my. A vždycky to zakončíme tím, že je ale vlastně dobré být hodná holka a že bychom nechtěly být jiné. 

Považujete se za hodnou holku?

Úplně. 

Přitom máte spíš image dračice. 

Fakt? Tak za prvé si myslím, že i drak může být hodný kluk a dračice hodná holka, že se to nevylučuje, a za druhé moc nevím, v čem se projevuji jako dračice. Je fakt, že jsem kolem sebe vždycky měla hodně mužů, tak leda v souvislosti s tímhle. Ale nepovažuji to za nic špatného, chovám se k mužům slušně. Záměrně jim neubližuji. A z mých nepovedených vztahů jsou povětšinou velmi povedená přátelství.

Druhou šanci ale nedáváte.

Jednou jsem ji dala, myslím, že i třetí, a nepovedlo se to. Považuji za nesmírně pravdivé rčení, že dvakrát nevstoupíš do téže řeky. Nejen proto, že vy jste jiná, ale jiná je i ta řeka. A taky si myslím, že je dobré umět odejít. Umět se pokorně, slušně, láskyplně rozloučit. Jen čím více člověk miluje, tím těžší to je.

Jsou ale i muži, kteří se s rozchodem nehodlají smířit.

To jsou. Mám skvělého psychoterapeuta Pavla Rataje a ten teď pořádá kurz Hranice. Je těžké si je nastavit, zvlášť pokud člověk na druhém lpí, ale je to nesmírně důležité. A mně došlo, že je vůbec nemám. Jsem bezhraniční a bezbřehá, což se projevuje ve všech oblastech. Pavlínka mi řekne – v nadaci končíme na 64 dětech. Mine rok a máme jich 74, protože věřím, že to dáme a ty peníze nějak vyděláme. Nebo vysvětlím dceři, že letos už do ciziny nepojede, a pak stejně vymýšlím, jak její přání vyplnit. Nemám vymezené hranice, vůči nikomu. Ale učím se to. Člověk přece nemůže rozdat poslední buňku svého těla. Nebo by asi neměl, protože pak mu nic nezbude.

Naprosto souhlasím. Někdy mám pocit, že bych se před světem nejradši schovala, a co před světem – občas i před rodinou.

Když se umíte schovat, je to dobré. Ale i to se člověk musí naučit. A já takhle reaguji, až když to přeteče. V takových chvílích často vzpomínám na tetu, kterou jsem měla moc ráda a která během pandemie bohužel zemřela na zanedbaný nádor. Také jsem byla jednu dobu dost vážně nemocná a ona mi kladla na srdce – Baru, ale musíš se naučit, že když přijdeš z práce, tak si třeba na půl hodiny někam zalezeš. Ne že se hned začneš starat o ostatní nebo zapneš počítač. Podobnou zpětnou vazbu mám i od Bibianky. Tuhle jsme se bavily o mé práci a já říkala – ale Bi, vždyť jsi se mnou vždycky všude byla, nikdy jsi neměla chůvu. A ona na to – ale pokaždé jsi s sebou měla počítač, i na dovolené. Takže to vlastně byla dovolená jen napůl. Zubařka skončí ve čtyři odpoledne, kdežto my píšící přijdeme domů, otevřeme počítač a zároveň jdeme vařit večeři. Teta Ivanka mě učila, abych tohle nedělala a šla se raději projít do lesa. Nebo hladila zvěř, mám jedenáct zvířat, takže spoustu kožíšků…

Jedenáct?!

Samé nalezence, tedy pokud jde o kočky. Přitom dřív jsme je nikdy neměli, protože táta na ně byl alergický, tak jsme vždycky měli psy. Traduje se, že se lidé dělí na kočičí a psí, a já brala dlouho jako samozřejmé, že jsem tedy psí. Taky jsem postupem času měla tři psy, včetně jednoho z rozmnožovací stanice, ten byl velký ustrašenec. Když má zvíře za sebou negativní prožitek, už nikdy mu to nedostanete úplně z hlavy. Ale kočky přišly až s domem, ve kterém teď bydlíme. Když jsem ho před lety kupovala, bylo v plánu, že v něm bude bydlet i máma, táta, babička, děda. Jenže když byla Bibianka malá, táta zemřel, potom i babička s dědou. Během roku mi zmizelo několik lidí z rodiny. A tak jsem jednoho dne vzala mámu a Bibču a odstěhovala jsem nás za Prahu. Byl to totální úlet. Impulzivní řešení bez přemýšlení. Po rozvodu jsem neměla skoro žádné peníze, a najednou jsem žila v třípatrovém domě, který mi padal na hlavu. Třeba jsem nakoupila kamínky kolem domu, a až pak mi došlo, že lopatu s nimi neuzvednu. Takže jsem je roznášela v dlaních. Takové věci člověka nenapadnou, dokud si to nezkusí. I tak jsme tam ale už zůstaly a jen s malou nadsázkou říkáme, že nám ten světlý dům zachránil život – bylo nám moc smutno z odchodu bližních a ta absolutní změna prostředí byla vlastně novou energií. A brzy se k nám začaly stahovat kočky z širokého okolí. Jak k čarodějkám. Mají prazvláštní jména – Bi si zrovna prochází existenciálně-nihilistickým obdobím, takže máme Utopii, Patiencu, Sartra a Edgara Allana. 

Jsou venkovní, nebo domácí?

Ony si myslí, že jsou domácí, a my, že venkovní. Mají boudičky, můžou do garáže, ale kočkolit mi strašně páchne, takže jsem ráda, když jsou venku, minimálně přes noc. Doma jsou, jen když je některá nemocná nebo po operaci. Každý večer se mnou hrají na schovku – jsou schopné vcucnout se do miniaturního prostoru někde v knihovně a pak vylézt ve dvě ráno a mňoukat, že chtějí ven. Jak hodně píšu v noci, tak mi to zase tolik nevadí. Nejhorší je, když se schovají fakt důkladně a vzbudí mě v půl páté. Ale zase je s nimi milé soužití. Zvířata dávají obrovské ukotvení. Dávají domov. Ráda pozoruji, v jaké symbióze spolu všichni žijí, psi i kočky. Když byla Bi malinká, jednu dobu jsme měli i křečky. V zoologické stanici tady na Smíchově jimi zrovna šli krmit anakondu a Bi ztropila takovou scénu, že jsme si je odnesly domů. Byly to dvě ženy, dostaly bizarní jména Žužina a Fifina a jedna mlátila tu druhou, reálná šikana. Jenže když jsem je rozstěhovala, byly nešťastné a pořád na sebe stýskavě koukaly. Nakonec, po dvou letech utlačování, ta submisivní zakousla tu dominantní. Skoro jak bajka, což?

To tedy. Je nějaké zvíře, které už by bylo i na vás moc?

Třeba varani. Bi je jednu dobu chtěla, pan profesor Beneš mi je pro ni chtěl dát, prý ať jdou k nám na dožití, důchoďák pro varany… Ale mě by děsili. V noci bych se vzbudila a měla bych pocit, že vyrostli do velikosti dinosaura. Představa, že mi varan vleze do ložnice, je dost hrozná. Kamarád Martin má pythona, a když k němu přijdu, první se ptám – kde je had? Martin vždy se stoickým klidem povídá třebas – leží na třešni, vyhřívá se. Jakkoli mám zvířata ráda, nejdu dovnitř, dokud ho nezavře. To Bi hady miluje. Každý má prostě práh jinde.

Lásku ke zvířatům má dcera evidentně po vás. Co dalšího?

Jsme si nesmírně podobné. Nastavuje mi zrcadlo tak, že se nestačím divit. Ale hlavně je můj obrovský kámoš, odmala se máme nekonečně rády. Jsme si nesmírně blízké, všechno o sobě víme. Asi mám netypické rodičovství, pokud jde o míru svěřování a přátelství. Bi bude devatenáct a dodnes za mnou jezdí její spolužačky a kámošky. Vím o nich leckdy víc než jejich rodiče. Nikdy jsem nebyla autoritativní máma. Ani jsem neuměla vychovávat. I v dobách, kdy jsem reálně počítala, jestli mám na kočičí konzervy, jsem Bi stejně koupila to, po čem toužila – i když jsem si pak lámala hlavu s tím, co budeme po zbytek měsíce jíst. Ty hranice prostě nemám a nikdy jsem je neměla. Když miluji, tak až za hrob, na dřeň. Ale takhle to mám i v přátelství, nejen v rodině. 

Pořád, přes všechny špatné zkušenosti? V našem věku si to hodně lidí už nedovolí naplno.

Jenže pak to není láska, ne? Když do toho nejdete naplno. Taky bych nechtěla, aby mě někdo miloval jen napůl! Fakt nekonečně věřím v ostatní, v pravdu a i v lásku. A nemyslím, že to je naivita.

Možná je to spíš odvaha.

Vidíte, to je vlastně fakt. Přátelím se s profesorem Janem Rakem, mimochodem byl to první a poslední chlap, kterému jsem – po zhlédnutí jeho videa na YouTube – napsala, jestli by mi nedal rozhovor. Když jsme se naposledy viděli, poznamenal, že si vůbec nechráním svoji energii. Že už z tvaru mého břicha je vidět, jak je otevřené. A že se musím taky někdy zavřít a uzavřít. Jenže zatím nemám tu potřebu. Možná dík Pavlí a mamince. 

Jak jste na to video narazila?

Doporučila mi ho Věra Komárová, majitelka Dermacolu. Jednak se přátelíme, jednak dlouhodobě spolupracujeme. Věrka je náš velký donátor, pro Dermacol jsme v Be Charity navrhli parfém Iluze, pojmenovaný podle mé poslední románové knížky, a fotili jsme kampaň Pomáhej krásou. Navíc Věrka během pandemie založila střední školu, patronem je Karel Janeček a já tam učím literaturu. Věrka je velmi přímá, spolehlivá a zvídavá žena, nikdy mě v ničem nenechá. Věří na ženské přátelství. Jsem moc vděčná, že si vybrala právě Be Charity. Důvěřuje nám, protože ví, že sto procent vybraných peněz rozdělíme postiženým. Myslím, že to je velmi důležité – nemáme kancelář, ani z peněz z našich akcí neplatíme provoz. Na transparentnosti a poctivosti mi nesmírně záleží. A když jsme pro naše nemocné děti pořádali koncert na lodi a zbývalo dvacet neprodaných lístků, Věrka se sama nabídla, že obvolá přátele – a lístky byly během chvíle pryč. Prostě je držák. 

Četla jsem, že jste si období pandemie se svými nejbližšími docela užívala. Opravdu to bylo tak růžové?

Víte, mojí mámě je 81, tetě bylo 76, Bi je velká – a během první vlny pandemie jsme každý večer společně hrály stolní hry. Povídaly jsme si a vymýšlely, co druhý den uvaříme. Nikdy bych s tetou nestrávila tolik času, nebýt lockdownu. Navíc v jejím posledním čase, což jsme tenkrát netušily. Teta byla jeden z posledních příbuzných, které jsem měla. 

Schopnost být vděčná máte taky v povaze?

Částečně asi ano, ale taky na tom vědomě pracuji. Jednou jsem před svým životním přítelem Sanjivem Surim řešila vztah, něco mi přišlo hodně líto. A on mi říkal – zkus se na svůj život dívat jako na dům. Podívej se, z kolika cihel se skládá a kolik jich je krásných. Máš hezkou práci, pomáháš spoustě lidí, všechno tě to baví, máš skvělé kamarády, zdravou mámu, Bi tě má ráda, je chytrá a šikovná. Tak se přece nemůžeš soustředit na tu jednu cihlu, která je rozbitá. V jeho tvrzení je obrovská pravda, no ne? I když jasně, nejde to vždycky a hned. Naši evropskou mysl přitahuje, někdy i vysloveně fascinuje ta jediná věc, která nefunguje, a myslíme si, že „problém“ musíme honem vyřešit. Ale to je mylná představa. A já už opravdu nebudu nepokorná. Jsem vděčná za každý den. Můj osobní život mě vyučil. Už umím být sama. I v lese. A jsem neskutečně ráda na světě. Takže se snažím a myslím, že ode mě neuslyšíte negativní hodnocení reality. Kolikrát se ještě narodíme a kolikrát ještě zažijeme tenhle jeden den? Nebo že nás někdo pořádně, silně, láskyplně obejme? 

I tohle cítí vaše dcera stejně? V čem je naopak jiná?

Zrovna teď jsme probíraly, kam půjde na vysokou, a ona povídá – já si vlastně asi chci dát gap year. Nevěřícně jsem se zeptala, o čem to mluví, a ona mi vysvětlila, že nejdřív chce rok pracovat, třeba dělat v divadle uvaděčku. Tohle je úplně jiný přístup k životu, než jsme měli my. Já jsem byla odmalička ambiciózní. Vystudovala jsem dvě vysoké školy, měla jsem tři práce najednou, pracovala jsem od šestnácti. Za první větší honorář jsem koupila tatínkovi auto. Mé generaci přišlo přirozené pořád makat. Trošku máklý. 

Kolik vám bylo, když jste tatínkovi pořídila auto?

Kolem dvaceti. Jsem z rodiny intelektuálů, u nás byly vždycky jen knihy. Hooodně knih. Až po dlouhé době mi došlo, že je nesmysl pořád se za něčím honit, protože vám to stejně nic nesplní. Ale měla jsem tendenci neustále se úkolovat, ukládat si nové a nové povinnosti. Takže když Bi říká, že by chtěla od všeho poodstoupit a zamyslet se nad tím, co vlastně opravdu chce studovat, vlastně má pravdu.

Jak jste na to reagovala? 

Nejdřív jsem myslela, že mě to vystřelí na Měsíc, to přiznávám. Ale pak jsem to konzultovala s kamarády cizinci nebo Čechy, kteří žijí v zahraničí, a ti to berou jako něco úplně přirozeného. A stejně si nejvíc ze všeho přeji, ať je Bi zdravá, šťastná a ať se máme rády. Jako každá máma. A jestli bude už navždycky trhat lístky v divadle a psát si básně, tak je to úplně v pořádku. Na její život nemám vůbec žádné právo, je její. Jen bych si nekonečně přála jedinou věc – zachovat tu blízkost, která mezi námi je. Ale je pravda, že zatím nikdy nezmizela. Ani během puberty. 

Taky jsem vyrůstala sama s maminkou, a tak můžu potvrdit, že takový vztah bývá mimořádně silný.

Já jsem chtěla víc dětí, ale až kolem mojí čtyřicítky se zjistilo, že jsem trombofilik. Tahle dispozice bohužel způsobuje, že potrácíte. Je vlastně zvláštní, že Bibča se ve mně udržela. Asi se nějakým zázrakem zakousla a řekla si – tady už zůstanu. Často mě ale napadlo, jak bych asi vychovávala kluka, v čem by to bylo jiné. Pavlínka má syna Matese, a když byl malý a já si s ním hrála nebo ho hlídala, viděla jsem, že je to úplně jiný druh komunikace. Ale jsem ráda, že mám dceru. I vzhledem k chybějící figuře otce. Sama jsem tatínka milovala nejvíc na světě a dodnes mi obrovsky schází. Vždycky je průšvih, když jeden rodič chybí. Tohle je moje největší životní prohra. Nesmírně mě mrzí, že Bi není z manželského vztahu, který vydržel. Tím spíš, že jsem vyrůstala ve šťastné rodině, a tak vím, jak je to důležité. Ale zároveň mám pocit, že pro kluka by to bylo těžší. 

Zase ale nemá cenu udržovat vztah kvůli dětem, ne?

To ne. Ale vybrala jsem si špatně. To byla chyba. Vždyť nejvíc, co člověk může dětem dát, je vlastní příklad a pravda. I v tak těžké situaci, jakou je rozchod nebo rozvod. Ale poctivost ničím nenahradíte. Přijde mi bizarní, že lidé ještě dnes hrají divadlo před svými nejbližšími. Kde je pak intimita a blízkost, když i před vlastními dětmi držíte přetvářku? Třebas v rámci zachování vztahu, který nefunguje. Tím je nutíte opakovat vlastní chyby.