Ujistěte své děti, že jsou v bezpečí. Psychoterapeutka Ráchel Bícová o tom, jak mluvit s dětmi o střelbě v Praze

Jak bychom s dětmi měli mluvit o tom, co se 21. prosince stalo na pražské filozofické fakultě?

Myslím si, že je především důležité se tématu nevyhýbat, nedělat, že se nic nestalo a nezlehčovat to. Říkejme dětem pravdivé informace, samozřejmě přiměřeně věku. Sami při komunikaci s dětmi musíme zůstat klidní. To neznamená, že nemůžeme dávat najevo emoce, dítě z nás ale potřebuje cítit, že jsme schopni mu být oporou. Nemusíte mít na všechno odpověď, můžete říct: "Nevím, proč se něco tak strašného stalo, taky tomu nerozumím a je mi smutno." Nezapomínejte na běžnou denní rutinu - dodržujte pravidelný režim, choďte včas spát, dělejte věci tak jak jste zvyklí. To vše podpoří jejich pocit bezpečí. A prosím - nemějte doma pořád puštěné zprávy, nevystavujte děti záběrům, fotografiím a dalším podrobnostem. Vysvětlete také hlavně starším dětem, že není užitečné takové věci sdílet na sociálních sítích, místo toho je lepší sdílet např. tipy, kam se lze obrátit o pomoc.

Měli bychom se vyvarovat některých slov? Je dobré mluvit s dětmi o té události například jako o „masakru"?

Ano, je dobré se vyvarovat příliš emočně zabarvených slov, které zbytečně jitří strach. Dala bych si také pozor na výroky typu, že střelec byl "zrůda" a podobě. Pokud něco takového padne od dětí, doporučuji to okomentovat například tím, že: „je normální, že v téhle situaci cítíš vztek."

Máme děti aktivně vybízet, aby s námi mluvily, nebo vyčkat, až si o to řeknou samy?

Vy sami znáte své dítě nejlépe. Pokud dítě chce o události mluvit, tak mu v tom rozhodně nebraňte. Pokud se dítě na nic neptá, ale vidíte na něm, že je více zamlklé, bojí se, špatně spí a podobně, pak konverzaci otevřete. A pokud o tom dítě mluvit nechce, respektujte to a ujistěte ho, že jste tady pro něj, kdyby přece jen o věci mluvit potřebovalo. Důležité je dávat najevo, že jste tady pro ně.

Děti, ale i dospělí, mohou mít také „zvláštní” reakce, například si začít dělat z toho, co se stalo, legraci. Neznamená to, že dítě je bezcitné, je to běžný zvládací mechanismus. Zároveň můžeme dítěti dát následující zpětnou vazbu: „Když se stane něco takhle strašného, tak se může stát, že si nevíme rady s pocity, které to vyvolá. Začneme si proto dělat legraci, abychom tyhle nepříjemné pocity zahnali. To je pochopitelné, nikdo se nechce cítit špatně. Ale zároveň to není citlivé vůči těm, kdo zemřeli, a jejich blízkým. Napadá tě jiný způsob, jak bys mohl tuhle situaci zvládnout?"

Může se stát, že některé děti budou mít strach po této události chodit do školy… Co dělat pak?

Dejte najevo pochopení, zároveň je ujistěte, že jsou v bezpečí a že se u nás běžně takové situace nedějí, je to výjimečná událost. Zároveň nám to, že budou mít nyní děti ze školy volno, může posloužit k tomu, aby měly čas se vzpamatovat. Buďte hodně spolu, povídejte si, věnujte se i jiným tématům, koukejte na pohádky, přitulte se.

Co je vlastně v této situaci naší rolí? Máme dítě především uklidnit, nebo mu pomoci sdílet emoce, nebo obojí? Nebo něco úplně jiného?

Naší rolí je být rodiči - tedy být oporou, zdrojem bezpečí a ujištění, vytvářet bezpečný prostor, kde lze mluvit o čemkoliv. Neuklidňujme děti stylem: „ale prosím tě, nám se přece nic nestalo, tak se uklidni.” Raději můžeme říct například: „Vůbec se nedivím, že jsi z toho vyděšený/smutný/zmatený. Také je mi z toho těžko. Takové věci by se dít neměly." K tomu můžeme dítěti nabídnout nějaký rituál: zapalte spolu svíčku, připojte se k minutě ticha, pokud jste věřící, pomodlete se. Je také důležité se umět dobře postarat o sebe.