Svobodné děti aneb Jak vypadá respektující výchova

Nedávno jsem byla se svou kamarádkou, která má půlroční miminko, na kafi. Najednou koukám, že mu dává do ruky železnou lžičku, kterou dostala k horkému nápoji. „Počkej, nevypíchne si tím oko? Vždyť je to ostrý!“ lekla jsem se. „Ale není, jen s tím musí opatrně,“ odvětila mi hledíc na svého potomka. A skutečně, za celou hodinu se dítě ani nepřiblížilo zranění.

A takhle vypadá respektující výchova. Jejím cílem je v dítěti pěstovat zodpovědnost. Tento koncept začal vznikat v 90. letech minulého století a rozšířil se po roce 2000. Dnes se jím řídí mnoho rodičů v České republice i ve světě, kteří chtějí, aby jejich dítě mělo respekt k druhým, ale zároveň samo bylo respektováno. Jednoduše to pro ně znamená, že nechtějí svému dítěti rozkazovat, ale brát ohled na jeho individualitu, odlišnosti, potřeby a důstojnost.

V respektující výchově jsou podle knihy Respektovat a být respektován zdůrazňovány 3 oblasti. První z nich je „úkol“, ta zahrnuje znalosti, dovednosti, návyky a morální i společenské normy. Druhou je „dítě“ a značí růst dětské osobnosti, budování sebeúcty i sebevědomí, objevování sebe sama, svých předností i slabostí. Třetí a poslední oblast se nazývá „vztah“ a označuje vazbu, v níž se dítě cítí přijímáno i chráněno, aby i ono mohlo dávat ve vztahu najevo svou náklonnost a prožívat pozitivní emoce. Každá z oblastí je důležitá a ve výchově by měla každé z nich být věnována pozornost do stejné míry.

Pokud bude převažovat „úkol“, povede to k autoritativní výchově, tedy takové, kde je cílem dítě něco naučit bez ohledu na to, jak se ohledně toho cítí. Touto výchovou rodiče riskují, že dítě bude stydlivé, nesebevědomé, bude o sobě mít pochybnosti a vyroste z něj poslušný jedinec, který bude snadno manipulovatelný. Nebo naopak bude silně autoritativní až agresivní. Když bude převažovat složka „dítě“, bude se jednat o vše dovolující volnou výchovu, která je zaměřená na dítě a jeho přání. Tento typ výchovy zase vede k nízké schopnosti sebeovládání. Respektující výchova je tak zlatou střední cestou.

Respektující výchova v praxi

Autorita se zkrátka nedá vynutit. Nátlak na děti jim naopak často způsobuje traumata, která si potom s sebou nesou do dospělosti. Navíc když na ně někdo jen křičí, akorát se tak narušuje jejich důvěra k nim.

Respektující výchova přitom neznamená, že pro děti neexistují žádné hranice. Existují. Bez nich by se necítily bezpečně. Tento typ výchovy se liší od autoritativní či volné přístupem k dětem, když tyto hranice překročí. Zde se snaží rodiče brát ohled na děti a jejich potřebu hranice testovat. Dělají to, aby zjistily, zda stále platí. A pokud to nevyzkoušejí, nepřijdou na to. Rodič jim však musí empaticky vysvětlit, proč tady ta hranice je. A být v tom důsledný. Například pokud chce dítě skákat na gauči, rodič mu musí říct, že na gauči se neskáče, ale sedí, a že skákat může na trampolíně na zahradě. Je jasné, že to v dítěti může vyvolat nějakou emoci. Například se rozčilí a začne po vás házet věcmi. V tu chvíli by se nemělo dítěti říci, že je zlé a špatné, když hází věci. Ale zastavit ho a říct mu, že chápete, že se zlobí, ale že to neznamená, že vám může ubližovat.

Co se týká odměn a trestů, v tomto typu výchovy obvykle vyplývají tak nějak přirozeně. Děti by měly mít motivaci něco dělat, protože je to baví, je jim to příjemné či to dává smysl. Pokud namísto této motivace postavíte odměnu, zcela tu vnitřní motivaci narušíte. A podobně to funguje i s tresty. Neznamená to, že při nežádoucím chování dítěte nebudou rodiče nic dělat. Ale tyto následky často přijdou samy a úkolem rodiče je, aby si je dítě uvědomilo. Pokud tak například ve vzteku po vás hodí svou oblíbenou hračku a ta se rozbije, musí si uvědomit, že to udělalo samo a že tohle není dobrá cesta, jak se se vztekem vyrovnat. Tím se učí zodpovědnosti za své činy a samostatnosti. Namísto trestání je tak vedeno k nápravě toho, co udělalo. Tedy v tomto případě se vám například omluvilo, že po vás házelo hračky, a poprosilo vás, jestli můžete společně opravit jeho rozbité autíčko.