Je to sedm let, co se Jaroslava s dcerou Magdalenou přestěhovala ze satelitního bydlení do cihlového domu v pražských Kbelích, aby byla blíže svým rodičům. Konečně přišla ta pravá chvíle, pustit se do proměny pokojíčku devítileté holčičky, aby dokonale splňoval všechny její potřeby a představy.
S proměnou a realizací pomáhala interiérová designérka Jana Vařechová Holoubková. V interiéru bylo nutné zbavit se přebytečného nábytku, který znemožňuje pohyb po pokoji, a současně změnit uspořádání, vyměnit nevzhlednou dřevěnou postel za novou. Kvůli napjatému rozpočtu bylo potřeba co možná nejvíce recyklovat stávající nábytek a pomocí nátěru ho sjednotit, a také nechat vyrobit vestavěnou šatní skříň, která by nezahltila prostor, ale zároveň pojala všechno oblečení. Magdalena půjde v září do čtvrté třídy, takže potřebovala pokojík adekvátní svému věku. Všudypřítomné hračky teď mají své místo ve staronové skříni natřené na modro, šuplíky a závěsná skříňka slouží na školní propriety a výtvarné potřeby.„Magdalenka krásně maluje a tak mě napadlo zarámovat jednu z jejích kreseb. Obrázek vlka teď shlíží z nové závěsné skříňky, která díky svému surovému borovicovému dřevu voní jako les,“ říká Jana.„Magdalenka si s maminkou přály co nejméně nápadnou šatní skříň do rohu pokoje. První nápad bylo vyrobit ji z latí, které by odlehčily jednolitou dřevěnou masu. Jenže to by bylo velmi nákladné. Truhláři jsem tedy dala za úkol dřevěné desky skříně alespoň profrézovat – vytvořit jakési drážky, díky nimž jsme získali vytoužený efekt,“ říká Jana.
„Dětství jsem prožila ve Vysočanech. Pamatuji si, že když někdo ze třídy bydlel ve Kbelích, byl za vesničana, a každý, včetně mě, nad ním ohrnoval nos. Tenhle ráz mají Kbely pořád a to je důvod, proč jsme tu. Věděla jsem, že nechci panel, ale cihlu, málo pater a sousedů a zeleň kolem. To všechno tahle pražská část plná starousedlíků splňuje,“ vysvětluje Jaroslava. Maminka devítileté školačky je velmi šikovná, v bytě dokáže leccos sama zvelebit. Své dceři chtěla předělat pokojíček, který byl dispozičně velmi nešťastný a poskládaný z nábytku „každý pes jiná ves“. „Pořídila jsem Magdalence v bazaru starou mosaznou postel, protože na stejné spím já. Dobře se na ní odpočívá, ale hlavně se mi líbí ten ohýbaný zlatavý kov. Vyčistit ho ale bylo o nervy. Jestli si myslíte, že stačí ocet, jste vedle jak ta jedle. S ním vyleštíte kliku, ale obří postel je o ruce. Zkrátka potřebujete pořádný ‚sajrajt’, třeba Sitol, abyste u toho nestrávili věčnost,“ říká Jaroslava.
„Snažila jsem se proměnu koncipovat tak, aby dokázala využít malý prostor na maximum a aby majitelku finančně nezruinovala. Proto jsme spoustu věcí zrecyklovaly, předělaly a zvelebily. Tak třeba klasickou dvoudveřovou skříň: truhláři jsem zadala, aby odřízl spodní šuplíky a nahradil je nožičkami. Odříznuté šuplíky jsem pak zakomponovala do staronového pracovního stolu, kterému jsme vyměnily desku a ve finále ho natřely na modro. Tu samou barvu jsme použily i na zmíněnou skříň, čímž jsme v pokojíčku dosáhly ucelenějšího dojmu. Postel, lustr, lampičku jsme pořídily po bazarech, tím jsme také hodně ušetřily. Největší investicí byla šatní skříň na míru, která schovává, co nemá být na očích.“
TEXT A FOTO: ZUZANA VESELÁ
Marianne Bydlení
