Do druhého manželství vkládá člověk mnoho nadějí. I přesto se tyto vztahy rozpadají. Jak je to možné? Na vině může být vztah s nevlastními dětmi.
Alespoň to tvrdí americká psycholožka Lisa Marie Bobby, jejíž úvahu na toto téma přinesl server cnbc.com. Právě v USA mají podle statistických údajů druhá manželství vyšší míru rozvodovosti než ta první. „Důvodem, proč druhá manželství často selhávají, je smíšená a složitá rodinná dynamika v situaci, kdy si partneři do manželství přinášejí vlastní děti,“ říká psycholožka. „Tyto vztahy tak mohou být extrémně obtížné a mohou lidi překvapit.” Zároveň tvrdí, že náročný úkol, jak skloubit dvě různé rodiny, se dá zvládnout. Chce to ale spoustu pokory a především trpělivosti.
Shrnuli jsme pro vás expertčiny tipy, které by vám mohly pomoci při vytváření fungující "patchworkové" rodiny.
Psycholožka tvrdí, že obvyklým zdrojem konfliktů bývá, když jeden z rodičů vstoupí do nového manželství a myslí si, že může zásadním způsobem změnit to, jak bude "druhé" dítě či děti vychováváno. Tento plán je velmi ambiciózní, ale v realitě naráží. Je proto dobré si na začátku říct, jaký bude základní výchovný směr, který budou rodiče vůči dětem uplatňovat. Bude jednotný? Co přesně chcete změnit? Jaká jsou pravidla, která byste si přáli dodržovat? Co je pro vás nepřijatelné a co je pro vás naprosto zásadní? Jste připraveni respektovat pravidla druhého rodiče? Přejete si, abyste jako rodina dodržovala určitý režim? Trváte například na tom, aby se při večeři všichni sešli u jednoho stolu a odložili přitom mobilní telefony? Vyžadujete, aby děti pomáhaly s domácností? Shoda na tom, jak chcete, aby vaše rodina fungovala a vyvíjela se, vám pomůže k tomu, abyste byli s partnerem na jedné vlně a předešli hádkám.
Důležité je ujasnit si, jakou roli v rodině budete zastávat. A k tomu patří vytyčení hranic. Jak moc budu zasahovat do výchovy nevlastních dětí? Co všechno jim dovolím? Co všechno po nich budu vyžadovat? O čem všem je nechám rozhodovat, a o čem budu rozhodovat sám? V jakém případě zasáhnu do jejich výchovy? A jak budu přistupovat k vlastním dětem?
Přijmout roli nevlastního rodiče není jednoduché. Lisa Marie Bobby tvrdí, že nevlastní rodič by měl být nevlastními dětmi vnímán jako „přátelský dospělý“, nikoli jako další rodič.
„Smiřme se s tím, že vztah, který mají děti se svými vlastními rodiči, bývá z pochopitelných důvodů silnější a trvalejší,” uvádí psycholožka a dodává, že nemá smysl si lásku či autoritu vynucovat. Být nevlastním rodičem znamená i určitou pokoru a umění nebrat si věci příliš osobně. Nevlastní děti totiž mohou říkat i věci, které jsou pro otčíma či macechu zraňující. Nevyčítejte je, ale pokuste se přijmout je s klidem. Uvědomte si, že současná situace může být pro děti velmi těžká.
Přes všechny těžkosti a překážky se odbornice domnívá, že vztah nevlastního rodiče a dítěte může být vřelý, přátelský, příjemný a plný důvěry. Nemyslete si však, že takový vztah je zadarmo. Může trvat celé dlouhé roky, než si k nevlastnímu dítěti najdete cestu. „Zacházejte s vyženěnými či vyvdanými dětmi jako s kočkou,” používá netradiční přirovnání psycholožka. „Buďte laskaví, buďte dostupní. A nechte je, ať za vámi přijdou sami.”
