Náš syn je holka: Jak podpořit dítě při změně pohlaví? Být transgender není trend ani volba, lidé zažívají šikanu

Holka, nebo kluk?

Jedni říkají, že je to jen módní vlna, kterou se zhýčkané děti snaží přitáhnout na sebe pozornost. Další popírají, že by něco jako nespokojenost s biologickým pohlavím vůbec mohlo existovat. Jak by někdo mohl mít penis a cítit se jako holka, nebo naopak? Copak se s vagínou dá být kluk? Dá. V takových případech odborníci z řad psychologů a sexuologů hovoří o takzvaných trans lidech. Neidentifikují se s pohlavím, s nímž se biologicky narodili, a cítí se být tím (zjednodušeně řečeno) opačným.

Genderová dysforie aneb Kdo vlastně jsem?

Uvědomit si to je pro trans lidi – ať už k tomu dojde v jejich dětství, dospívání nebo až v dospělosti – náročné. Vnímají rozpor mezi tím, co skutečně cítí, a tím, jak by se měli cítit a chovat vzhledem k biologické předurčenosti. Nedokážou se identifikovat se svým jménem ani tělem. Jako by byli v cizí kůži a nepatřili nikam. Odborně se tomuto pocitu říká genderová dysforie. Někdy vede až k operativní změně pohlaví, někteří trans lidé ale dál žijí v těle, které mají – jen upravují své chování, oblékání nebo společenské role, aby se přiblížili genderu, kterým se cítí být.

Důležité je také říct, že být trans nesouvisí se sexuální orientací. Člověka narozeného v mužském těle, ale cítícího se jako žena (tedy identifikujícího se s ženským chováním, oblékáním či rolí ve společnosti), můžou přitahovat jak ženy, tak muži.

To, že je něco jinak, si někteří trans lidé uvědomují už od dětství. Nejčastěji k tomu ale dojde během dospívání, kdy se s plnou silou probudí hormony. Někdy se to stane ale až později: „Ujasnila jsem si, že se vlastně necítím jako muž, až když jsem odešla na vysokou školu a měla jsem možnost vnímat sama sebe mimo kontext, do kterého jsem se narodila,“ říká Viky, dvaadvacetiletá trans žena, která právě prochází tranzicí.

Někdo se lekne a zkouší to v sobě popírat, protože být trans ani dnes není jednoduché. To potvrzuje i odbornice na LGBTQ+ tematiku ve vzdělávání Agáta Hrdličková, která působí jako školitelka a metodická garantka v organizacích Jules a Jim a Gender Studies: „Trans lidé zažívají po coming outu často šikanu a nenávistné útoky. Je dobré si to uvědomit, když někdo o někom říká, že to dělá jen pro zábavu nebo protože už ‚neví, co roupama‘.“ Dobrovolně a zbytečně se vystavit nenávisti? Proč by to kdo dělal?

Podle výzkumu organizace Transparent z roku 2022 zažívají trans děti a dospívající pocity méněcennosti, mívají strach z lidí, mohou trpět depresemi a vyhýbat se společenskému životu. Jsou také ohroženi návykovými látkami, a to před coming outem i po něm. Musejí totiž světu říct, kým se opravdu cítí být – a následky bývají různé.

Pro rodiče je to často šok

„Většinou se děti svěří dříve matkám a pak otcům. Z matčiny strany předpokládají snazší přijetí a právě jistá citová vazba je naprosto zásadní pro prevenci duševní nepohody dítěte, sebepoškozování nebo i myšlenek na sebevraždu. Z výše zmíněného výzkumu totiž jednoznačně vyplynulo, že těmito riziky jsou trans děti a dospívající ohrožení více než jejich cis vrstevníci – tedy ti, kteří jsou v souladu se svým biologickým pohlavím,“ vysvětluje psychoterapeutka Pavla Doležalová z Národního ústavu duševního zdraví, která je garantkou projektu projektu Trans E-Health.

Pro rodiče je to zprvu často šok. Někteří nic netušili, jiní ano, ale neuměli přesně pojmenovat, co to bylo. Mnozí začnou obviňovat sebe i partnera, mají pocit, že někde udělali chybu. Další zažívají žal srovnatelný se ztrátou dítěte. Najednou nemají syna, ale dceru? Podobné pocity můžou zažívat i sourozenci. Přehodnocují své vzpomínky na dětství a hledají nový vztah ke svému bratrovi či sestře. Pro rodiče přichází záplava emocí od popírání přes vztek a snahu „to“ zakázat až po vyhazov na ulici. Takoví rodiče předpokládají, že s vidinou ztráty domova jejich dítě přestane „blbnout“ a bude takové, jaké se narodilo. Nechápou, že nemůže.

„Pokaždé to je jiné. Znám rodiny, které po coming outu dítě přijímají se stejnou láskou jako dříve. Taková rodina prochází procesem tranzice obvykle lehčeji,“ říká Pavla Doležalová, podle níž každý člen rodiny ovlivňuje ostatní. Stačí jedno přijetí, a je to jednodušší i pro ostatní. Ale také naopak. Všichni každopádně coming outem trans dítěte vstupují do období změn. „Je to náročné i pro trans člověka. Víte, že způsobíte šok, jako já, kdysi kluk, teď holka z vesnice, kde byl do té doby jedinou senzací místní gay. Už proto jsem to chtěla vzít rychle a v rámci jednoho týdne jsem to řekla všem blízkým,“ přiznává Viky s tím, že jako první to věděla její sestra. Přála jí tehdy k ještě klučičímu svátku a Viky přiznala, že už pro ni svátek není aktuální, protože má jiné jméno a směřuje k jinému pohlaví. Někomu to řekla osobně, někomu poslala SMS či zavolala. Dávala lidem čas, aby informaci vstřebali, a pak nabídla možnost se ptát. Ne každý chtěl. „Asi nejlíp to vzali mí prarodiče. Říkali, že už jsou staří, že tomu tedy úplně nerozumí. Ale chtěli hlavně vědět, jak mi mají říkat, jak se to moje nové jméno píše, a zajímalo je, jestli jsem šťastná,“ popisuje Viky.

Co se při procesu tranzice děje?

A jak velké změny prožívá vlastně trans osoba, která se rozhodla pro chirurgickou změnu pohlaví? „Dějou se dva procesy. Jeden uvnitř vás a jeden oficiální. Ten vnitřní jsem prošla celkem rychle. Cítila jsem, že být muž pro mě není, cítila jsem se být víc na ženské straně spektra, ale zase ne úplně. Prošla jsem si stadiem nebinarity, abych našla sebe jako trans ženu, které zůstala částečně ta nebinarita,“ popisuje Viky s tím, že chápe, že pro cis ženy a muže může být náročné tohle všechno pochopit. Informace, které na vás vystřelí ve vyhledávačích, jsou senzacechtivé a opomíjejí, že za každou trans osobou je zranitelný člověk. Nedostatek informací pak dává prostor bujné fantazii, co se týče procesu tranzice. Někomu stačí jen tranzice sociální, umožňující přijetí nových rolí náležejících k vybranému genderu. Jen někteří tranzici dokončí i operativní změnou pohlaví.

„Já už jsem v procesu změny pohlaví víc než rok. Estrogenová terapie je natolik pozvolná, že její výsledky začínají být vidět až teď,“ popisuje Viky s tím, že než začala, musela za sexuoložkou a na odběry krve, aby se ověřily hladiny hormonů. „Absolvovala jsem psychologická vyšetření, IQ testy, testy příčetnosti. Až když tím vším projdete, dostanete diagnózu transgender a můžete vstoupit do tranzice,“ vysvětluje Viky. Od sexuoložky dostala také žádanku na úřední změnu jména. A to byla podle jejích slov první velká úleva, moct opustit mužské jméno – přestože trans osoby si nemohou vybrat jakékoli. Ministerstvo vnitra má k dispozici doporučený seznam genderově neutrálních jmen – s možnými malými odchylkami.

„Důležité je, že cesta tranzice sice není lehká pro toho, kdo jí prochází, ani pro jeho blízké, ale vztahy se poté naopak často zlepší,“ vidí to optimisticky psychoterapeutka Pavla Doležalová. Aby to ale dopadlo opravdu dobře, je důležité říct si o odbornou podporu a pomoc pro všechny strany.

Co dělat, když vaše dítě pochybuje o svém genderu?

• Zachovejte klid. Oceňte dítě za odvahu, se kterou za vámi přišlo, řekněte mu, že si toho vážíte. Nechte ho sdělit vám všechno, co má v této souvislosti na srdci. Pak se můžete domluvit, že si o tom společně zjistíte maximum možného. Pokud jste zaskočeni, požádejte o čas a možnost srovnat si to všechno v hlavě. Zeptejte se ho, jakou podporu od vás potřebuje a jak by si přálo postupovat ve škole, v rodině, s dalším sdílením. Dokud k tomu dítě nedá svolení, nikomu dalšímu nic neříkejte. Jde o to, aby vám mohlo i nadále věřit
• Jeho pochyby či coming out nezpochybňujte. Pokud je toho na vás moc, je na místě vyhledat terapii, která vám pomůže zpracovat emoce.
• Nespěchejte na sebe. Zatímco dítě svou dlouhodobou nepohodu s genderovou identitou řeší už nějaký čas, rodiče musí informaci zpracovat jako novinku. Pomáhá i podporující (afirmativní) rodinná terapie.
• Obraťte se na odborníky, nikoli na internet, který je ohledně transgenderu plný dezinformací, mýtů a informací podporujících transfobii (strach nebo odpor vůči trans lidem). „Nedokážou se identifikovat se svým jménem ani tělem. Jako by žili v cizí kůži.“

Víte, co je LGBTQ+?

LGB definují sexuální orientaci, tedy lesby, gaye či bisexuály. T nesouvisí se sexuální orientací, ale s genderovou identitou, a zastupuje transgender lidi. Ti se necítí být v souladu s pohlavím, s nímž se narodili, a rolemi, s nímž si toto pohlaví obvykle spojujeme. Trans člověk může být heterosexuál, ale i lesba, gay nebo bisexuál. Pod trans patří i nebinární lidé. Q označuje všechny, jejichž identita není heterosexuální (heterosexuál miluje osoby opačného pohlaví) nebo cisgenderová (to jsou lidé, kteří jsou v souladu s pohlavím, s nímž se narodili, a rolemi, do nichž díky tomu vstupují).

Kde hledat informace a pomoc?

• Transparent – organizace, která pomáhá trans lidem a jejich blízkým. Základní zdroj informací a odborné pomoci.
• S barvou ven – poradna, workshopy i podpůrné terapeutické skupiny pro všechny, kdo se chystají na coming out nebo už jím prošli, ať hledali svou gender identitu, nebo sexuální orientaci.
• Jules a Jim – místo, kde najdete odborníky, kteří umějí komunikovat LGBTQ+ problematiku ve školách a pomáhají vyučujícím najít cestu k trans či nebinárním dětem.

Článek vyšel v časopisu Marianne, redakčně upraveno