Často se střetávají dva různé názory ohledně dětského pláče. Někteří lidé zastávají názor, že je třeba nechat miminko tzv. vyplakat, jiní mají jasno v tom, že jde o týrání. Ačkoliv tato metoda může mít svá pro a proti, záleží nakonec na tom, jak takové chování dítě poznamená do budoucna a zda ve větší míře ovlivní vztah mezi ním a rodičem.
Někteří rodiče vidí pláč jako dobrý způsob, jak naučit své dítě sebe uklidnění. Miminko se samo zklidní a tím pádem ani nemá potřebu začínat znovu plakat a vyžadovat pozornost. „Naše dítě jsme od čtvrtého měsíce začali učit sebe uklidňování. Když přišel čas na spaní, pomazlili jsme se s ním, dali ho do postýlky, chvíli na něj mluvili, hladili ho a pak jsme odešli z pokoje pryč. Tři večery byly náročné, protože malý plakal, každý den ale méně a usínal stále rychleji. Když mu bylo půl roku, spal už ve svém pokoji v postýlce. Když se v noci probudil a začal plakat, nechali jsme ho. Šli jsme k němu, jen když plakal jinak a poznali jsme, že nejde o běžný pláč. Velmi brzy pochopil, že když je čas spánku, jde se prostě spinkat. Pomazlili jsme ho, uložili, on zavřel očička a hned usnul. Když se v noci probudil, ihned šel opět spát. To mělo za následek, že neplakal večer nebo přes noc vůbec. Syn byl vyspaný, my jsme byli vyspaní a já si tuto metodu nemohu vynachválit,“ popisuje jedna ze zastánkyň "vyplakávání".
Na to konto odpovídají ženy, které považují vyplakávání za týrání, že dítě potřebuje mít pocit, že se na své rodiče může spolehnout. Že když je bude potřebovat, přijdou. Že tu pro něj budou, klidně i uprostřed noci. Matky, které nechávají své děti vyplakat, považují většinou za líné, protože se naučením sebe uklidňováním snaží zbavit povinnosti dítěti se věnovat. „Samozřejmě je jednoduší nevstát z postele, když dítě v postýlce pláče. Je jednodušší nemuset se mu věnovat a vědět, že přestane za nějakou dobu plakat vysílením samo od sebe. Jsme ale rodiče a měli bychom se dětem věnovat, když nás potřebují. A když pláčou, tak nás potřebují, byť jen kvůli tomu, abychom je pohladili, pochovali a dali jim pocit, že jsou v bezpečí, že jsme tam s nimi a milujeme je. Nehledě na to, že ne každá žena dokáže vydržet nic nedělat, když její miminko pláče,“ reaguje na metodu "vyplakávání" její odpůrkyně.
Abychom zhodnotili všechna pro a proti a zjistili, jak se na tuto metodu dívá odborník, požádali jsme o vyjádření Mgr. Markétu Wojtovičovou, psychoterapeutku působící na Terapie.cz.
„Mezi rodiči různých kultur i generací se často diskutuje o reakci na pláč miminka. Pravidelně téma vystupuje do popředí především u usínání. Rozšířené jsou metody vyplakání, kontrolovaného pláče nebo “pick up and put down”. Zastánci vyplakávání argumentují tím, že není dokázaný negativní efekt na dítě a jeho psychický či fyzický vývoj. Z evoluční perspektivy ale má dětský pláč zvýšit pravděpodobnost přežití, proto nás instinkt nabádá jít za rozrušeným dítětem,“ vysvětluje paní terapeutka.
Je přirozené pláč ignorovat? „Pláč přináší zoufalství a stres pro dítě i pro matku. Pokud malé dítě pláče a my nereagujeme, postupně přestane plakat. Důvodem ale nemusí být zmírnění utrpení, ale ztráta naděje, že mu bude poskytnuta útěcha. Pláč je totiž jeho komunikační prostředek. Rozumíme natolik dětskému spánku, že na něj můžeme vyvíjet tak vysoké nároky? Podle mého názoru nemůžeme po miminku chtít něco, co vývojově zatím neumí – regulovat emoce,“ uzavírá Mgr. Markéta Wojtovičová.
Rozhovor s psychoterapeutkou Mgr. Markétou Wojtovičovou, autorský článek
