Dávejme si pozor, jak s dětmi mluvíme o jejich těle a váze, upozorňuje psycholožka Michaela Syslová

V souvislosti s mentální anorexií či bulimií se mluví převážně o dívkách. Mohou se ale týkat i chlapců?

Poruchy příjmu potravy mohou postihnout jak dívky, tak chlapce. Ve veřejném povědomí jsou často spojovány především s dívkami a ženami, ale pravdou je, že se vyskytují u obou pohlaví. Statistiky ukazují, že některé formy těchto poruch, jako je anorexie nebo bulimie, jsou častěji diagnostikovány u dívek, zatímco jiné, jako je například záchvatovité přejídání, mohou být častější u mužů.

Jsou nějaké rizikové faktory v rodině, které zvyšují pravděpodobnost, že se anorexie nebo bulimie u dětí vyskytne?

Existuje několik faktorů, které zvyšují riziko těchto poruch, z nichž některé přímo souvisí s rodinným prostředím. Pokud například vy nebo někdo z vašich blízkých - ať už rodič, sourozenec nebo dokonce teta či strýc - prochází poruchou příjmu potravy je mnohem pravděpodobnější, že se rozvine i u vašeho dítěte. Podle studií je toto riziko dokonce sedmkrát až dvanáctkrát vyšší než u dětí, kde se nikdo takový v rodině nevyskytuje, což je číslo, které je už poměrně významné. Stejně tak mít blízkého příbuzného, který prochází jinou duševní nemocí, například úzkostí, depresí, ale i závislostí, také zvyšuje riziko vzniku poruchu příjmu potravy. To naznačuje, že výskyt poruch příjmu potravy může mít genetickou složku. Kromě toho důkazy o zapojení serotoninu, chemické látky v mozku, poukazují na možné genetické a biologické faktory, které přispívají k výskytu těchto poruch. To znamená, že některé aspekty nemoci mohou být ovlivněny jak geny zděděnými po našich příbuzných, tak chemickými procesy v našem mozku. Jako rodiče bychom si měli dávat pozor na to, jak se svými dětmi mluvíme o jejich těle a váze. Pokud má dítě pocit, že je považováno za obézní nebo příliš těžké, může to časem vést k rozvoji jakékoli poruchy příjmu potravy. Nejde jen o genetiku, ale také o prostředí. Pokud je dítě šikanováno kvůli svému vzhledu nebo váze, může se to stát spouštěčem. A podobně to funguje i v případě tlaku na výkon - pokud má dítě pocit, že musí splnit vysoká očekávání, může to mít vliv na jeho stravovací návyky. Silným rizikovým faktorem může být taky trauma nebo zneužívání v dětství, zejména v případě bulimických příznaků. Takové chování může být snahou dítěte zmírnit napětí, úzkost nebo hyperaktivitu spojenou s traumatem a může sloužit k jejich potlačení, vyhnutí se nebo dokonce zapomenutí traumatického zážitku. Přestože přítomnost jednoho nebo více rizikových faktorů zvyšuje pravděpodobnost výskytu poruchy, nemusí to nutně znamenat, že se tato porucha vyvine. Čím více takových faktorů však jedinec má, tím vyšší je riziko vzniku těchto poruch. Proto je důležité v případě jakýchkoli obav vyhledat pomoc, prostor, kde bude moct dítě mluvit o svém prožívání, a tak pomoci zmírnit nebo předejít vzniku anorexie či bulimie.

Jak vlastně poruchy příjmu potravy vznikají? A existuje nějaká strategie, jak se jim vyhnout?

Tyto poruchy jsou ovlivněny řadou faktorů, včetně rodinného prostředí, sociálních interakcí, médií, ale i genetických a osobnostních rysů. Kvůli téhle složité souhře vlivů neexistuje jednoznačný způsob, jak se těmto poruchám zcela vyhnout, ale existují strategie, které mohou při jejich prevenci pomoci. Budování zdravého vztahu k jídlu a tělu zahrnuje podporu pozitivního vnímání těla a zdravého sebevědomí. Ve své roli máte možnost nastavit tón v tom, jak mluvíte o svém těle i tělech ostatních. Je dobré se vyhnout negativnímu hodnocení vzhledu, a to jak vlastního, tak cizího. Místo toho můžete zdůraznit funkce a schopnosti těla – například to, jak nám nohy umožňují chodit a běhat, nebo jak ruce umožňují tvořit a objímat.

Jakou roli v této souvislosti hrají média?

Při přístupu k mediálním obrazům je užitečné vysvětlit dětem, že mnoho zobrazení v médiích je idealizovaných nebo upravených a neodráží skutečnou rozmanitost lidských těl. Můžete také podporovat kritické myšlení tím, že se zeptáte na to, jaké zprávy o těle a vzhledu děti získávají z televize, filmů, časopisů nebo sociálních médií, a diskutovat o tom, jak tyto zprávy ovlivňují jejich vlastní vnímání sebe sama a ostatních.

Jak bychom jako rodiče vlastně měli přistupovat k jídlu jako takovému?

Myslím si, že je důležité podporovat koncept, že všechna jídla mohou být součástí vyvážené stravy. Vyhněte se označování některých jídel jako „špatných“ nebo „nebezpečných“. Místo toho můžete dětem ukázat, jak různorodá strava může naplnit různé nutriční potřeby a jak mohou naslouchat signálům svého těla, aby poznaly, kdy mají hlad a kdy jsou syté. Nakonec, v oblasti emocí, je důležité naučit děti, jak zvládat stres a negativní emoce bez toho, aby k tomu využívaly jídlo. Můžete jim ukázat různé zdravé strategie zvládání stresu, jako je cvičení, tvoření, relaxační techniky, nebo prostě mluvení o tom, co je trápí. Tímto způsobem můžete pomoci předejít tomu, aby se jídlo stalo prostředkem k regulaci emocí. Děti se učí sledováním dospělých ve svém životě. Pokud se vy jako rodiče chováte k vlastnímu tělu a jídlu s respektem a péčí, je pravděpodobnější, že se vaše dítě bude chovat stejně.

Jak si vlastně všimnout toho, že naše dcera nebo syn začínají mít poruchu příjmu potravy? Jaké jsou varovné signály?

Všimnout si a rozpoznat signály, které mohou naznačovat poruchu příjmu potravy, může být poměrně náročné. Jedná se o komplexní problém, který se může projevovat na mnoha úrovních - fyzické, behaviorální a emocionální. Na fyzické úrovni je samozřejmě zřejmým signálem výrazné kolísání hmotnosti, které může být způsobeno jak přejídáním, tak vyhýbáním se jídlu. Může to být ale taky například vypadávání vlasů, bledost, zánět dásní nebo zubní kaz, který může být způsoben častým zvracením, a u dívek nepravidelná menstruace nebo její úplné vymizení. Co se týká signálů, které se projevují přímo v chování: dítě může začít neobvykle upravovat porce, jíst velmi pomalu, začít se více zajímat o výživovou hodnotu jídla, počítat kalorie, pít velké množství vody nebo kávy, aby uměle potlačilo hlad, a může se začít vyhýbat společnému jídlu nebo jídlo úplně skrývat. Dítě může také začít nadměrně sportovat, stále něco dělat a jen zřídka odpočívat. Může začít pociťovat potřebu kontrolovat, co a jak jí, například si chce samo vařit. Na emocionální úrovni může dítě vykazovat vyšší úzkost, zejména v souvislosti s jídlem a fyzickým vzhledem. Může se začít obávat přibývání na váze, i když je jeho váha zcela normální, a může projevovat extrémní nespokojenost se svým vzhledem a tělem. Může mít také zvýšenou potřebu kontroly, a to nejen ve vztahu k jídlu a hmotnosti, ale i v jiných oblastech života, třeba ve škole. Je důležité si uvědomit, že tyhle signály samy o sobě neznamenají, že se dítě potýká s poruchou příjmu potravy. Pokud si ale všimnete několika z těchto příznaků a máte pocit, že situace přetrvává nebo se zhoršuje, měli byste vyhledat pomoc odborníka.

Kde je vlastně hranice mezi tím, že dítě chce dodržovat "zdravý životní styl" a hlídat si, co jí, a propuknutím psychické poruchy?

Na tuhle otázku není snadná odpověď. Zdravý životní styl je o rovnováze. Jde o jídlo jako zdroj energie a radosti, o cvičení jako formu péče o sebe a o pozitivní vztah k našemu tělu. V tomto případě máme svobodnou volbu v tom, jaké potraviny si vybereme, jak se na své tělo díváme a jaký k němu máme vztah. Na druhou stranu porucha příjmu potravy může tyhle aspekty života proměnit v něco mnohem komplikovanějšího. Jídlo může začít vyvolávat úzkost, cvičení se může stát posedlostí a náš vztah k tělu může být plný kritiky a strachu. A právě tam nemoc přebírá kontrolu nad jídlem a tělem. Hranici mezi nimi je někdy obtížné stanovit. Každý z nás je jedinečný a má různé způsoby, jak se vypořádat se stresem a tlakem spojeným s jídlem a tělem. Klíčové však je sledovat, zda je vztah k jídlu, váze a tělu motivován spíše strachem nebo sebeúctou. Nejde o to, abychom se neustále cítili krásní a úžasní, ale o to, abychom byli spokojeni sami se sebou, se svými rozhodnutími a dokázali přijmout své nedostatky. Je důležité si uvědomit, že zdravý životní styl je o souladu se sebou samým a o tom, že se ve svém těle a ve své můžete a chcete cítit dobře.

V jakém okamžiku vyhledat odbornou pomoc - a na koho se vlastně obrátit? Na psychologa, terapeuta, lékaře...?

Pokud si všimnete několika těchto signálů a máte pocit, že změny v chování nebo fyzickém stavu vašeho dítěte přetrvávají nebo se časem zhoršují, je vhodné vyhledat odbornou pomoc. Nejsou to jen jednotlivé příznaky, ale kombinace příznaků, které vás mohou upozornit na to, že něco není v pořádku. V první řadě byste měli začít řešit problém doma. Otevřeně, ale citlivě si s dítětem promluvte o tom, čeho jste si všimli, a vyjádřete své obavy. Je důležité, aby se dítě necítilo obviňováno nebo kritizováno, ale aby se cítilo vámi přijímané a milované bez ohledu na to, co prožívá. Pokud se situace nezlepší nebo se dokonce zhorší, měli byste vyhledat odbornou pomoc. Pokud máte možnost, můžete začít u praktického lékaře pro děti a dorost. Můžete mu sdělit své obavy a on vám doporučí další kroky. Psycholog nebo terapeut, který se specializuje na poruchy příjmu potravy, může poskytnout psychologickou podporu a terapeutické techniky pro řešení problémů. Tito odborníci jsou vyškoleni tak, aby pomohli s pochopením a změnou myšlenkových vzorců a chování, které mohou vést k poruchám příjmu potravy. Nutriční terapeut nebo odborník na výživu může pomoci vytvořit jídelníček, který respektuje jedinečné potřeby a cíle. Důležité je také obrátit se na rodinu a přátele, aby vám poskytli podporu a porozumění, a možná i na podpůrné skupiny nebo internetová fóra, kde získáte další pomoc i vy jako rodič. Poruchy příjmu potravy mohou být náročné nejen pro toho, kdo si je prožívá, ale také pro okolí nemocného a je důležité na sebe nezapomínat. V Česku existuje také několik organizací, na-říklad Anabell nebo 3PE, kde najdete odborníky z různých oblastí.

Jak bychom měli s dítětem o tomto tématu komunikovat? A co rozhodně nedělat, co neříkat?

Komunikace s dítětem o možné poruše příjmu potravy může být náročná a citlivá, ale je třeba ji vést otevřeně a s porozuměním. Při diskusi s dítětem na toto téma je důležité zvolit vhodnou dobu, kdy jsou obě strany v klidu a mohou se soustředit na konstruktivní rozho-vor. Vyvarujte se předstírání jistoty, že vaše dítě poruchu příjmu potravy určitě má - místo toho mu sdělte své obavy a to, jakých změn jste si všimli v jeho chování. Zde je několik tipů, co dělat a co nedělat: Vyjádřete své obavy s láskou a péčí, nikoli obviňováním nebo kritikou. Pamatujte, že dítě může prožívat velký strach a zmatek, kterému je třeba porozumět. Vyvarujte se jakýchkoli komentářů týkajících se vzhledu dítěte, ať už jsou pozitivní, negativní nebo neutrální. To může dítěti přinést další stres a vyvolat v něm pocit, že jeho hodnota souvisí s jeho vzhledem. Porucha příjmu potravy je nemoc, nikoli volba. Nikdy bychom neměli dítě obviňovat z jeho nemoci nebo používat tresty jako pokus o změnu jeho chování. Pokud dítě projeví ochotu vyhledat odbornou pomoc, podpořte ho v tom. Můžete dítěti nabídnout, že ho na první schůzku doprovodíte. Čím více budete o poruše vědět, tím lépe budete moci dítě podpořit. Vzdělávejte se o tom, co můžete očekávat a jak můžete pomoci. Mějte na paměti, že podpora rodičů je klíčovou součástí zvládání problému. Vaše trpělivost, pochopení a láska jsou pro vaše dítě nesmírně důležité.

Kolik času léčba poruch příjmu potravy v průměru vyžaduje? A vyžaduje zapojení všech členů rodiny?

Léčba poruch příjmu potravy je hodně individuální a její délka se může lišit. Někteří mohou potřebovat několik měsíců intenzivní terapie, zatímco jiní mohou potřebovat léčbu po dobu několika let. Mezi faktory, které ovlivňují délku léčby, patří typ poruchy příjmu potravy, délka trvání příznaků, přítomnost dalších psychických nebo fyzických zdravotních problémů a ochota a schopnost jedince zapojit se do léčby. Je také důležité si uvědomit, že léčba často zahrnuje nejen úplné odeznění příznaků, ale také učení se, jak zvládat stres a emoční problémy, aby se zabránilo opětovnému výskytu poruchy. Pokud jde o zapojení rodiny, to také závisí na individuálních potřebách. U mladších dětí a dospívajících se zapojení rodiny doporučuje více, například prostřednictvím rodinné terapie, která se zaměřuje na změnu komunikace a vzorců chování. U dospělých se zapojení rodiny může lišit podle individuálních potřeb a preferencí. Některým dospělým může prospět, když se jejich blízcí zapojí do léčby a budou poučeni o tom, jak mohou svého blízkého podpořit. Je však důležité respektovat autonomii nemocného a rodinu zapojit pouze s jejím souhlasem.