Staré známé rčení říká, že řemeslo má zlaté dno. Jenže jak to tak vypadá, některá tradiční řemesla už své zlato dávno ztratila. Často mizí nenápadně. Poslední mistr odejde do důchodu, zavře svou dílnu a dveře za sebou nechá zamčené navždy. Málokdo si uvědomuje, že s každým odchodem zkušeného řemeslníka zaniká něco nenahraditelného – kus historie, tradice, dovednosti i vztahu k místu, odkud pocházíme.
Moderní doba nabízí komfortní řešení. Všechno je rychlé, levné, dostupné. Bota s rozbitým podpatkem se neopraví, ale vyhodí. Košík už si nikdo neuplete, protože plastový je levnější. Železná mříž je rychleji svařená strojem, než aby ji vykoval lidskýma rukama kovář. Na první pohled jde o zcela logický vývoj. Jenže co za tím zůstává?
Kdysi to bylo jasné. Na každé větší vesnici byl kovář, kolář, truhlář nebo švec. Bez nich by život zkrátka nefungoval. Tyhle profese byly páteří celé společnosti. Jenže potom přišla průmyslová revoluce a s ní továrny a sériová výroba. Najednou začala vítězit rychlost nad kvalitou, masová dostupnost nad originálem. Pro ruční práci postupně přestával být prostor. Poslední ránu mnoha řemeslům zasadila globalizace. Často slyšíme: „Proč bych platil za ručně vyrobený košík tisícovku, když si můžu koupit plastový za padesát korun v supermarketu?“ Je to otázka, která na první pohled dává smysl, ale skrývá v sobě mnohem hlubší problém. Řemeslo totiž není jen výrobek, ale vztah – vztah člověka k materiálu, k tradici, ke svému okolí. Když o něj přijdeme, přijdeme i o část sebe sama.
Mezi profese, které dnes balancují na hraně přežití, patří například košíkářství. Košíky z vrbového proutí, slámy nebo orobince kdysi sloužily na všechno – od nošení dříví po nákup na trhu. Dnes jich většina vzniká v továrně, na ruční výrobu nemá nikdo čas ani peníze. Přitom právě proutí a ruční výroba jsou nejkrásnější, ekologické a udržitelné řešení. Košíkáři už téměř nejsou – a ti poslední bojují o každý rok přežití. Kolářství. Když byly cesty plné koňských povozů, koláři se nezastavili. Dnes už vozíky z masivu se dřevěnými koly vidíte jen ve skanzenu. Kolářské řemeslo sice přežívá v malých dílnách nebo muzeích, ale mistrů, kteří by byli schopni vyrobit kompletní vůz nebo dřevěné kolo tradičním způsobem, rychle ubývá.
Kovářství. Kovář kdysi vyráběl nástroje, brány, ploty nebo podkovy. Dnes ho nahradil průmyslový lis, svářečka a sériová výroba. Umělecké kovářství sice existuje dál, ale je spíš luxusní záležitostí než praktickou součástí každodenního života. Praktická stránka řemesla mizí, a s ní i celá generace kovářů. Ševcovství. Než přišla levná obuv z továren, boty si lidé nechávali šít i opravovat ručně. Dnes už se na opravnu bot často díváme jako na kuriozitu. Jen málokdo si dnes nechá udělat ručně šité boty na míru – a ševců, kteří toto umění ještě ovládají, je jako šafránu. Výroba šindele. Dřevěný šindel kdysi pokrýval téměř všechny horské chalupy. Jeho výroba je však pracná, drahá a náročná na znalosti. Stále méně lidí umí dřevo ručně štípat, klást šindel na střechy a udržovat tak tradici poctivé tesařské práce. Modrotisk a výroba forem. Modrotisk se díky módním trendům opět trochu probouzí k životu, ale formy, které se používaly k nanášení vzoru, se téměř nevyrábějí. Vyřezávání forem je natolik složité, že dnes přežívá díky starým mistrům, kteří však nemají následovníky.
Může se zdát, že mizející řemesla jsou jen nostalgická záležitost a není nutné nad nimi plakat. Jenže ve skutečnosti s každým zaniklým řemeslem ztrácíme kus kulturní identity, schopnosti postarat se o sebe a vztahu k místu, kde žijeme. Řemesla totiž utvářela krajinu, kulturu i mezilidské vztahy. Byla součástí lokálních tradic, svátků a obřadů. Bez řemesel jsme odkázaní na globalizovaný svět. Ztrácíme kontakt se svou historií i přírodou. Až jednou zmizí poslední košíkář, kdo naučí naše děti, jak se plete košík z vrby? Až zemře poslední švec, kdo opraví boty, které ještě opravit lze?
Naštěstí ještě existují lidé, kteří si tuhle situaci uvědomují a snaží se tradiční řemesla zachránit. Konají se řemeslné trhy, festivaly a workshopy, kde si může každý vyzkoušet, jaké to je pracovat rukama. Některá řemesla se dostávají i na seznam UNESCO. Mladí lidé znovu objevují kouzlo ruční práce – ať už z touhy po originalitě, z ekologických důvodů, nebo prostě proto, že chtějí znovu cítit spojení s tím, co sami tvoří. Takže dokud ještě existují mistři, kteří řemesla ovládají, můžeme se je od nich učit. Stačí si vzít košík, nožík nebo jehlu a nit, zastavit se a zkusit dělat něco vlastníma rukama. Protože řemesla nejsou jen minulost – jsou naší šancí, jak se znovu spojit se světem, který se nám stále víc vzdaluje.
lidovaremesla.cz, lidovakultura.cz
