Čerti a Mikuláš? Dítě musí vědět, že je to hra, říká dětská psycholožka Xenie Majznerová

Co vlastně symbolizují postavy Čerta, Anděla a Mikuláše? 

Čert se tradičně považuje za symbol zla, anděl za symbol dobra a Mikuláš je historická postava svatého, který se narodil na konci 3. století a později se stal biskupem. Podle pověstí byl velmi zbožný a laskavý. Čert má na starosti strašení a trestaní zlobivých dětí a andělé odměňují děti hodné.  

Myslíte si, že tuto tradici je dobré provozovat i nadále, nebo patří takříkajíc do minulého století? 

Tradice a rituály se v průběhu staletí transformovaly. Není to něco statického. Tak se kdysi k Mikulášovi přidal čert, později anděl a postupně se mikulášská tradice proměnila do podoby, ve které ji známe teď. Změny, kterými tradice prochází, záleží na tom, co je zrovna pro společnost aktuální. V určité lokalitě tradice může mít odlišnou podobu jen proto, že se to takhle místním obyvatelům více líbilo. Osobně nevidím problém v karnevalech a hře, ale mám výhrady k tomu, jak a s jakým cílem se ty tradice využívají. Společnost, která žije v paradigmatu trestání dětí za špatné chování a odměňování za dobré (metoda trestů a odměn), bude používat tradice a rituály způsobem, který bude považovat za prospěšný pro výchovu dětí, i když už odporuje tomu, co nám říká intuice nebo vývojová věda.  

Jak k tradicím tedy přistupovat?

Dobrá zpráva je, že tradice a rituály tvoří každý z nás, a proto je můžeme měnit. Tak i tradice Mikuláše může nabýt nové významy a začít se opírat o jiné paradigma. Záleží tedy, co budeme chtít. Zda chceme Mikuláše použít ke strašení “zlobivých” dětí, nebo se budeme přiklánět k tomu, že všichni jsme uvnitř dobří, že každý z nás někdy dělá chyby, že čert je v podstatě náš stín, který vytěsňujeme z našeho vědomí, na který se nechceme dívat a kterého se bojíme, že máme uvnitř své čerty a anděly, a že mezi těmito prvky zpravidla existuje napětí. Dokud se neseznámíme s naším čertem a neskamarádíme se s ním, nebudeme moct v tomto boji přestat. Podle mě tu jde o změnu paradigmatu výchovy obecně, rituály pak na ni jen navazují. 

Potřebují už i malé děti nějakým způsobem ukázat, že existuje zlo? Že existují špatní lidé? 

Myslím si, že děti potkávají „zlo” jako součást běžného života. Pohádky mají zpravidla dost „zlých” postav, které dětem dovolují setkat se se „zlem” v bezpečném prostředí hry, aby je tak neděsilo v realitě. Klasická macecha z pohádek je v podstatě zlá matka, se kterou se dítě může reálně setkat, když jeho skutečná matka na něj naštvaně křičí. Malé dítě si nepamatuje na to, že i frustrovaná matka ho má stále ráda, proto potřebuje s tou “zlou macechou” hrát ve své imaginaci.  Otázkou je, zda potřebujeme nálepkovat lidi jako „špatné” (nebo děti jako „zlobivé”). Každý může cítit „náročnější” emoce jako vztek, hněv, zlost. Každá emoce se nás snaží chránit a opečovávat. Občas se jí to nepovede, nebo se dostaneme do konfliktu s okolím. Je v tomto případě někdo “špatný”? Tím, že necháme prostor mezi člověkem a jeho emočním prožíváním, mu umožňujeme změnu, takže příště může udělat jiné rozhodnutí.  

Co si myslíte o tom, že návštěva čertů v domácnosti (ve školce) může dětem způsobit psychické trauma? Já osobně si dodnes vzpomínám, že když mi bylo pět a do verandy nastoupilo asi deset čertů s obrovskými rohy, vyplazenými jazyky a řetězy, tak jsem se počurala...

Pokud se jedná o tradici, která potenciálně může vyvolat alarm, strach, úzkost, pak by se jí dítě mělo účastnit jen v doprovodu dospělého, kterému důvěřuje a který ho dokáže ochránit. Zároveň by mělo být jasné, že se jedná o hru. A jednou z charakteristik hry je její dobrovolnost. Dítě by tedy mělo mít právo rozhodnout, zda si chce konkrétní hru hrát a jak moc se do ní chce zapojit. Bohužel, „komerční” čerti neznají konkrétní dítě, jeho citlivost, nemají k němu vztah a nevnímají, co je ok, a co je už moc, takže hrozí, že dítě vystraší. Dokážu si představit i dost dospělých čertů, kteří děti tímto způsobem kvůli svým vlastním traumatům šikanují. Zneužívají dětskou zranitelnost a schválně se je snaží hodně vystrašit. Preferovala bych tedy nějaký otevřený prostor, ze kterého dítě může „vycouvat”, pokud bude potřebovat, a ověřené čerty, kteří nebudou děti moc strašit.  

Jak k čertům přistupujete vy?

Svým dětem říkám upřímně, že se jedná o karneval a že jsou to ve skutečnosti převlečení lidi, stejně jako na Halloween, protože to vnímáme jako hru, nikoliv jako nástroj k regulaci chování dítěte. A moje motto, když se jedná o strašidelnou pohádku nebo hru: „Se mnou se můžeš v bezpečí bát”. Snažím se, aby moje děti cítily, že je matka medvědice ochrání i před ďáblem samotným, takže mohou volně zkoumat svět, protože mě mají za zády a jsem připravena zasáhnout, když něco půjde jinak, než by si přály.  

Doporučujete rodičům, aby děti od návštěvy čertů uchránili? A pokud ne, jak tuto návštěvu nějak ošetřit? Být někde poblíž? Vpustit dovnitř jenom anděla a Mikuláše, a čerty nechat hudrovat venku? 

Snažila bych se mít jistotu, že lidi, kteří hrají jakoukoliv roli v tomto představení, jsou citliví, respektující, vnímaví a nesnaží se v procesu odreagovat nějaká svá traumata. A samozřejmě děti v tom nenechávat samotné. Někdo preferuje nechat návštěvu venku před domem, na chodbě, což je také dobrá strategie, protože dítě má za zády bezpečný domov, kam se může kdykoliv vrátit.  

Jak vnímáte zvyk, který panuje v některých domácnostech či školách, že Mikuláš čte z knihy hříchů? Může to mít skutečně na děti nějaký „výchovný” efekt? 

Výchovný efekt to mít může, ale za jakou cenu? Potlačení sebe, upřednostnění potřeb jiných lidí před svými potřebami? Vývojovým úkolem dětí do 5-7-9 let (u hypercitlivých i později) je seznámit se s vlastním já, vlastními touhami, emocemi, potřebami. Až pak by měly přidávat do rovnice a brát ohled na potřeby okolí. Když se ten proces snažíme měnit pomocí trestů a odměn, deformujeme osobnost dítěte a odpojujeme ho od toho, co ve skutečnosti prožívá, od jeho podstaty. Jak může být součásti společnosti, když nezná sám sebe? A jak ta společnost bude asi vypadat? 

Co je vlastně dobrého na tom, že se dítě naučí básničku a dostane za to bonbón?  

Obdarování dítěte za to, že se chovalo “dobře”, osobně nevidím jako vhodné. Každé dítě se chová tak, jak to nejlépe zvládá v okolnostech, které má. Každé dítě je naprosto jedinečné a nepotřebuje externí hodnocení pro modifikaci chování. Na básničce nevidím nic špatného, když se to, znovu opakuji, bere jako hra. Třeba moje děti poslední měsíc skládají vlastní básničky, aby je mohly přečíst Mikulášovi, moc je to baví, ale nevím, zda necouvnou před člověkem, kterého neznají. A samozřejmě by i tohle mělo být dobrovolné, tedy nemělo by být podmínkou získání dárků. Koneckonců svatý Mikuláš byl podle pověstí velmi laskavý…