FEJETON KLÁRY KOTÁBOVÉ: Prošlapu se ke zdraví?
Před pár lety jsem zjistila, že pokud denně udělám deset tisíc kroků, mám nesmrtelnost bez jakýchkoliv neduhů zaručenou. Po článku, který jsem si nedávno přečetla, už tak jasno nemám.
Na vysvětlenou: Před lety jsem si pořídila krokoměr a podlehla jeho kouzlu. Měřila jsem si kroky celé dny, a vlastně to tak dělám dodnes. Navíc u odborníka na všechno, Mr. Googla, jsem se dozvěděla, že proto, aby tělo nezačalo chátrat, osteoporóza nevystrčila drápky a já se ve věku 30 plus nezačala pomalu rozpadat, je třeba, abych denně ušla alespoň deset tisíc kroků. Nebojte, nejsem blázen, krokuju nejen já, ale moje kamarádky… Pravidelně si posíláme rekordy, propady a podporujeme se, abychom se na krokoměr nevykašlaly.
Ono je to docela svazující. Denně deset tisíc kroků… chce se říci, že to není vlastně nic. Jenže když to měříte a ověřujete, dá docela dost práce je posbírat.
Ověřeno na mém příkladu: Mám tři děti, nemalý byt i dlouhou cestu do školy a následně do práce. Přesto, než protančím bytem, připravím svačinu, vyvenčím poslepu psa a třikrát vběhnu do každého dětského pokoje s výhružkou, že jsem tam naposledy a je opravdu nutné vstávat, mám kolem, deváté dopoledne našlapáno asi dva tisíce kroků. S ohledem na sedavé zaměstnání si vymýšlím pochůzky: Ke kávovaru, ke kolegyni do druhého patra. Na oběd do vzdálenější restaurace… A domů odcházím s třemi tisíci.
Než proběhnu obchod s potravinami, vyzvednu nejmladší dceru v družině a vyvenčím psa, dostanu se na pět tisíc. Kroků. S predikcí tenisek na nohou nazutých od pěti hodin ráno, protože v lodičkách a na jehlových podpatcích bych nedala ani ty. A to bych tak chtěla být někdy sexy. Jenže s krokoměrem, který mě sleduje?
Následuje odpolední školní příprava, rozchod na kroužky, chystání večeře, občas nějaký úklid. A jsem na sedmi tisících. Ze zoufalství beru psa ven. S ohledem na to, že máme líného stafforda, dost se vzpouzí, ale limit je limit. Dvakrát obejdeme naše kolečko, než se zadýchá a já si trochu oddechnu. Pokud si tohle dáme večer ještě jednou, desetitisícovku pokořím.
Nohy bolí, ale do postele se dostávám většinou v okamžiku, kdy zdolám nejen desetitisícovku, ale téměř dvanáctitisícovku.
On totiž krokoměr funguje také tak, že se snažíte, tedy alespoň já, nachodit si vždy nějaké kroky do zásoby, protože co kdyby odpoledne pršelo a nevenčilo se. A podobné nehody… (pro informaci, jedna moje kamarádka se rozhodla, že je třeba udělat zásobu kroků na celý den, neb bude sedět na školení a chlubila se desítkou už v devět dopoledne! – asi nás ostatní chtěla demotivovat úplně).
S kamarádkami jsme se shodly, že na kroky myslíme víc než na sex. A to je v našem věku tristní zjištění. Navíc - ve světle nedávno publikovaného zjištění, že pro zdravý životní styl stačí denně našlapat sedm tisíc kroků. Naše porady tedy získávají nové téma. Snížit počet kroků, nebo vytrvat? Jak to máte s pohybem vy? A nemáte také někdy pocit, že krokoměr na ruce je stejné zařízení jako elektronický náramek, který dostane odsouzený od Vězeňské služby k výkonu domácího vězení? Přiznám se, že někdy to tak vnímám. Ale zahodit ho nedokážu. Takže šlapu. Třeba tomu náramku dojde baterka :-)
Autorka textu: Klára Kotábová
ČTĚTE TAKÉ:
FEJETON KLÁRY KOTÁBOVÉ: Písní k trvalé pohodě
