DENÍK BERLÍŇANKY: Vtipy až po pracovní době

Jednou takhle jdu v Berlíně ráno do školky a vidím motorku zaparkovanou přímo před dveřmi budovy. Je umístěná přesně tak, že ji musíme s dcerou obcházet.

„Tady někdo umí bezvadně parkovat,“ komentuju situaci nahlas a s dcerou Larou se tomu zasmějeme. Používám ironii, kterou v Česku využíváme běžně při konverzacích. A jen chvíli poté se pokouším o něco velmi nebezpečného: snažím se vtipkovat. V němčině a s Němci. A to není dobrá kombinace.

„Koukám, že někdo pěkně zaparkoval motorku,“ směju se, když přicházím do školky. Paní učitelka, asi třicetiletá Stephanie z Durynska, na mě nechápavě zírá a tváří trochu zaraženě.

ČTĚTE TAKÉ: DENÍK BERLÍŇANKY: Za otevřenými hranicemi!

„Ale ten, co tam nechal tu motorku, neumí parkovat!“ odpovídá.

„Já vím, jen mi to přišlo vtipné, že někdo nechá motorku takhle přímo před školkou,“ snažím se vysvětlovat.

„Ale nám to nepřijde vtipné, my jsme volali policii,“ reaguje vyděšeně Stephanie a dívá se na mě jako na blázna. „On totiž zaparkoval na místě, kde se parkovat nesmí a porušil pravidla,“ vysvětluje mi důrazně. „A to není přeci moc legrace,“ dodává pak už viditělně rozhozená Stephanie téměř vyděšeně.

Chvíli uvažuju o tom, že bych jí nějak vysvětlila, že je to vtip, nadsázka, humor. Ale vzdávám se a lituju teď už trapnou konverzaci, kterou jsem započala. A mám opět další ponaučení pro příště: „Už nikdy nepoužívat ironii.“ Přitom jsme se s tím v Německu já i můj manžel setkali už několikrát. A je to jeden z největších rozdílů mezi Němci a Čechy, když se tak nad tím zamyslím. Smysl pro humor u obou národů je prostě jiný.

ČTĚTE TAKÉ: DENÍK BERLÍŇANKY: Berlíňanky prudí a nic jim není dost dobré! Proč se jimi inspirovat?

Český smysl pro humor je totiž jedna z věcí, která je kulturně nepřenosná a neopakovatelná a kterou osobně na nás Češích miluju. Umíme si dělat ze všeho srandu. Pokud jde o humor, často nám skoro nic není svaté. Satira kvete, i když jde o koronavirus nebo o politiku. Jsme často zvyklí bavit se v nadsázce, se sarkasmem, používáme ironii skoro denně. Měla jsem dokonce šéfa v práci, který v podstatě jinak, než s ironií nemluvil. A skoro nikdo už neuměl rozeznat, zda to myslí vážně, nebo zda je to zase vtip. Jsem na ironii zvyklá. Miluju to na Češích a myslím, že v tom jsme mistři. Jsem ráda, že mám i manžela, který je stejně naladěný a taky se nebere vážně a umí se shodit. Podobně se bavíme i doma, dělá to i náš Kryštof a vtipkuje dokonce už i naše pětiletá Lara.

Němci to tak nemají, jsou věci, o kterých se tu prostě moc nevtipkuje. Třeba různá pravidla. Nebo práce. Samozřejmě, že i tady se dělají vtipy a lidi znají sarkasmus, ale určitě to není v takové míře jako v Česku. A napadne vás to mimochodem pokaždé, když se v Německu díváte na nějaké estrády v televizi a nechápete, čemu se ostatní smějí. Je to prostě humor, který by v Česku neprošel.

Při té příležitosti jsem si vzpomněla na českou psycholožku, která do Berlína emigrovala a říkala nám, že „vtipy se tu dělají až po pracovní době“.

Při životě v zahraničí přijdete mimo jiné na to, v čem všem jsme my Češi jedinečný národ. A náš humor a schopnost nadsázky je jednou z těch věcí.

A mimochodem Stephanie si mne po příchodu do školky stále podezřele měří pohledem.

ČTĚTE TAKÉ:

DENÍK BERLÍŇANKY: Pytlíky na roušky, skupiny po čtyřech a škola jednu týdně

Časopis Marianne si nyní můžete, bez nutnosti platit poštovné, objednat až domů. Více informací se dozvíte zde.