Když uhodíte dítě ve věku 12 až 18 let…
…tak jednak zejména ke konci se může stát, že vám to chlapeček jednoho dne vrátí. Pokud se tak stane, způsobíte mu tím ve finále další problémy. Erikson říká, že dětská mysl se v této fázi nachází mezi morálními hodnotami, které se naučilo (z velké části od vás), a etikou, kterou si musí definovat jako budoucí dospělý člověk. V téhle fázi se dítě dostává do role, kterou bude zastávat jako dospělý člověk, reviduje svou identitu a řeší, kdo vlastně je. To odvozuje do značné míry od vašich reakcí na něj. Je libo mít doma „nevychovaného spratka?“ Dejte mu facku, řekněte mu to a dejte mu pár týdnů až měsíců.
A vězte, že dospívající dítě není hloupé, ono moc dobře ví, že k fyzickým trestům saháte proto, že svou situaci naprosto nezvládáte a že jste jen bezradný ubožák, kterému zbývá už jen ta fyzická a ekonomická nadvláda. Své ego tím tak neochráníte a vaše narcistní zranění vás bolet nepřestane.
Co když své dítě bijete, i když nechcete
Ne každý, kdo bije své děti a dává jim fyzické tresty, razí filosofii výchovy „škoda rány, která padne vedle.“ I doktor Šturma připouští, že rodiče toho občas prostě mají moc a že ani jejich vlastně rodiče nemusely být zrovna vzorem ideální výchovy. Proto dává jednoduchý návod, pokud se skutečně stane, že své dítě uhodíte, mělo by s vámi ten den zažít aspoň pět jiných prožitků, ze kterých naopak bude cítit vaši bezpodmínečnou lásku a přijetí. Prostě, kdy mu s vámi bylo dobře. A pokud své dítě bijete, aniž byste chtěli, určitě vyhledejte odbornou pomoc psychoterapeuta.
Co když vás rodiče bili
Na závěr bych si dovolil citát doktora Šturmy z jedné z jeho přednášek: „Mezi traumatizovanými lidmi je o něco více lidí s břemeny, ale vždycky mezi nimi jsou i skupiny těch, kteří na tom a skrze to vyrostli. Získali totiž nácvik, který by jim jinak chyběl.“ Je to popis fenoménu nazvaného posttraumatický růst, který de facto říká, že zranění lidé, kteří dokázali své rány a jizvy přijmout a poučit se z nich, jsou prostě krásnější respektive vyspělejší.
