Co vás přivedlo k oboru paliativní medicína, tedy k péči o nevyléčitelně nemocné?
Prvotně to byla zkušenost s hospicem v době, kdy umírala na rakovinu maminka mého manžela. To jsme byli ještě studenti a mě fascinoval rozdíl mezi péčí v nemocnici a v lůžkovém hospici. Měla jsem pocit, že jsem v úplně jiném světě, kde personálu záleží na každém, kdo překročí práh jejich domu. Poznala jsem, že mě vnitřně naplňuje a obohacuje setkání s křehkými lidmi, kteří nejsou středem zájmu většiny zdravotnického personálu v nemocnici, protože jejich stav již není možné vylepšit. Zjistila jsem, že k uspokojení nepotřebuji, aby nemocný odcházel po svých, ale aby se ve své těžké situaci dokázal usmát, aby se cítil bezpečně a aby cítil, že je pro někoho důležitý, přestože již nemá sílu tvořit nové hodnoty.
Co pro vás znamená smrt? Bojíte se jí méně díky tomu, že ji důvěrně znáte?
Podobně jako mnoho mých pacientů se asi tolik nebojím smrti, jako spíš umírání. Vím ale, že utrpení nemusí být jeho součástí. Někdy přirozeně a někdy pomocí léků lidé můžou umřít bez předchozího trápení. Strašákem je pro mě tragická smrt, která přichází náhle a není čas na rozloučení. Ze zkušenosti víme, že rodiny, které dostaly možnost se rozloučit a předat si důležitá slova, se s úmrtím blízkého vyrovnávají snáz. Vedlo mě to k tomu, že jsem svým nejbližším napsala dopisy s tím, co je pro mě důležité, aby věděli. Uvědomuji si ale, že mnohem lepší by bylo, kdybych si našla čas a příležitost jim to říct. Třeba se mi to povede a ty dopisy budu moct spálit. Myslím, že to je to, co by naši společnost mohlo udělat o kousek lepší: kdybychom si dokázali navzájem říkat to, co na druhých lidech obdivujeme, co na nich milujeme a za co jsme jim vděčni. Často si to uvědomíme, až když je ztrácíme, a to je škoda.