Mezi nebem a zemí
Kniha Hadley Vlahos The In-Between: Unforgettable Encounters During Life's Final Moments (dalo by se přeložit jako Mezi světy: Nezapomenutelná setkání během posledních životních okamžiků) se rychle dostala na seznam bestsellerů New York Times. Podle ní k tomu došlo, jelikož v ní lidé spatřují příběhy svých milovaných. Vlahos totiž provádí čtenáře dobou, kdy se stará o 11 pacientů a svou tchyni, která zemřela v roce 2018. Její milý hlas profesionála představuje situace, s nimiž se v těchto případech setkala. „Nemyslím si, že dokážeme vysvětlit vše, co se děje zde na Zemi, natož to, co přijde poté, co fyzicky opustíme svá těla. Věřím, že naši blízcí si pro nás přijdou, když odcházíme, a nevěřím, že je to výsledek chemické reakce v našem mozku v těch posledních hodinách,“ píše v knize.
V rozhovoru pro New York Times přitom přiznala, že si nemyslí, že to souvisí s náboženstvím. „Nezáleží na původu pacientů – jestli v nic nevěří, jestli jsou nejnábožnější osobou široko daleko, jestli vyrostli v jiné zemi, či jestli jsou bohatí, nebo chudí. Všichni mi říkají stejné věci. A nepopisují to jako sen, ale jako realitu,“ řekla. Zároveň zmiňuje, že její pacienti nemluví o příchodu zesnulých jako o něčem, co je děsí. „Místo toho je to ohromující pocit míru. Lidé cítí tento klid, mluví se mnou a pak stejně mluví se svými zesnulými blízkými. Vidím to znovu a znovu: Nejsou zmatení; v jejich lécích se nic nemění. Ostatní hospicové sestry, lidé, kteří to dělají déle než já, nebo lékaři, všichni v to věříme,“ dovysvětlila.
Smrt očima hospicové sestry
Jedním ze zásadních postřehů, který Hadley Vlahos ve své práci vnímá, je, že ačkoliv umírající často pociťují výše zmiňovaný klid, jejich blízcí si situaci obvykle nechtějí přiznat, a tak se s nimi řádně nerozloučí. Co se týče jí samotné, má jasno o tom, jak by chtěla odejít, až na to dojde. „Chci být doma. Chci, aby moje nejbližší rodina přicházela a odcházela, jak chtějí, a chci živý pohřeb. Nechci, aby lidé říkali: Toto je moje oblíbená vzpomínka na ni, až budu pryč. Byla bych radši, kdyby přišli a my se o těch vzpomínkách mohli pobavit spolu. Byly chvíle, kdy se mnou pacienti sdíleli, že si prostě myslí, že o ně nikdo nestojí. Pak jsem šla na jejich pohřeb a slyšela na ně ty nejkrásnější chvalozpěvy. A to mi přijde smutné,“ uzavírá v rozhovoru pro New York Times.