Dospělí bez lásky
Jestli jsou děti v něčem doslova zázračné, pak je to v tom, že cítí, co potřebují a udělají všechno pro to, aby to dostaly. I pro tu hloupou zmrzlinu. A teď si představte, že jde o lásku. Dítě ví, že chce slyšet od maminky nebo tatínka: „Mám Tě rád(a)!“ a tak, když to samo nepřichází, udělá všechno pro to, aby to dostalo. I když už oba rodiče zemřou.
Bude to nejhodnější, nejpracovitější, nejchytřejší, nejrychlejší, nejúspěšnější ze všech. Nebo se o to bude snažit. A to všechno nevědomě. Nebude o tom vědět, nebude to vnímat a už vůbec nebude rozumět tomu, proč to dělá. Bude to „potřebovat,“ jako já tu zmrzlinu. Ptáte se proč? Protože až toho jednou dosáhne, tak přeci už maminka či tatínek budou muset říct, že ho mají rádi, protože k tomu bude objektivní nezvratitelný důvod.
A tak se snaží a snaží ze všech sil. Samé jedničky, různé olympiády, někdy i Olympiády, ale ono to furt nepřichází. Přitom dítě už dávno není dítě. Je to mladý dospělý, dospělý, posléze i rodič a pořád nic. A když rodiče zemřou? Snaží se o to dál.
Vyčerpání z rodičovské nelásky
Bojuje až do úplného vyčerpání. A to jednou přijde. Zatímco fyzických sil ubývá, úsilí dítěte, teď už dospělého, nepolevuje. Pracuje klidně i osmdesát hodin týdně jen aby toho dosáhlo. Jen aby přišlo ono „Mám Tě rád!“ aspoň jednou jedinkrát. Od „cizích“ se to ale nepočítá. Důležitá je maminka (hlavně pro muže) a tatínek (hlavně pro ženy).
A pak to jednou přijde. Obvykle po čtyřicítce či padesátce, někdy ale i dřív. Člověk si to uvědomí. Buď sám, nebo s cizí pomocí, začne vnímat, že se za něčím žene a neví vlastně proč. Že ho to stojí spoustu sil a že to rozhodně nevede ke štěstí. Někdy to také začne pozorovat už dřív. Prozradí mu to nespokojenost partnerky, či vlastních dětí s tím, že mu vyčítají, že je vlastně nemá rád, že je furt v práci, nevěnuje se jim, atd.