KLÁRA KOTÁBOVÁ: Motivace za časů nicoty

Prodlužuje se doba, kdy děti sedí doma bez možnosti hýbat se. Ony jsou naštvané (vidím tedy jen děti kolem sebe), protože jim pohyb chybí, mně jich je líto, protože dětství bez pohybu mohl vymyslet jen někdo, kdo se sportu obecně moc nevěnuje ani nevěnoval. Stejně tak jim je naordinováno dětství bez kamarádů, prvních pus, výletů za dobrodružstvím a dalšími zážitky, které téhle generaci teenagerů zkrátka chybět budou a nikdo z těch, kdo rozhodují, se nad tím nepozastavuje. Z čeho budou jednou čerpat sílu, až jim v životě nebude lehce? Mě by tedy zajímalo, na co budou moje dcery jednou vzpomínat. Na přerušovanou výuku kvůli spadlé wifi? To asi není zážitek, který si paměť uchová jako ten opravdu top. 

Ale zpátky k pohybu. Naštěstí někteří trenéři mých dcer požadují občas video rozcvičky, sdílejí nové cviky, které mají holky cvičit, zpevňovat si tělo, aby po otevření sportovišť nezjistily, že jsou výkonnostně v háji. Takže se u nás doma natáčí a cvičí. Po schodech skáče nahoru a dolů. Jedna natáčí druhou, druhá třetí a největší zážitek z toho má náš pes, který sedí pod schody a přemýšlí, jestli se jeho lidská smečka už definitivně zbláznila nebo jestli k tomu teprve dojde. Občas to bývá legrace. Jindy je to k pláči. Ale aspoň, že trochu pohybu mají, utěšuji se při pohledu na ně. 

Ovšem jsou i dny, kdy dcery nespolupracují. Vůbec. Je to pochopitelné, chybí jim pravidelný režim na který byly zvyklé. Takže ten se snažím nahradit alespoň pravidelnou každodenní svižnou procházkou. I ta je mi ale občas hozena na hlavu se slovy, že je to zbytečné, že se tréninky stejně nikdy nerozjedou, tak proč chodit po lese. Přitom já věřím tomu, že v těle, které se celý den neválí u televize, případně monitoru počítače, proudí rychleji krev a okysličuje nejen tělo, ale také mozek, takže i myšlenky se dostavují tak nějak s vyšší frekvencí. Tudíž také lepší známky, zajímavější nápady. Takže je povzbuzuji, motivuju, ale slovy klasika. Je to marné, je to marné, je to marné. Tedy občas určitě. Doba, kdy se nesmí nic se protahuje, a k odmítání spolupráce dochází stále častěji. Tudíž jsem zase musela přijít se skvělým nápadem. Aneb v úzkých je každý nápad geniální. 

Přibližně dva kilometry od naší stálé adresy máme fastfoodovou kavárnu. A já jako "pit stop" stanovila právě prostor před ní. S motivací, že kdo dojde první, může si vybírat velikost kelímku svého nápoje. Kdo se courá a přijde k soše kojící matky poslední (ano, ta na piazette u kavárny opravdu je), dostává jen velikost TALL. Nevěřila bych, že tato motivace může tak fungovat. Holky kráčí svižně, že jim téměř nestačím a kelímek nejmenší velikosti mám nakonec já. Ale nevadí, účel světí prostředky. Od okamžiku, kdy jsem přišla s tímto nápadem, holky se chystají k procházce dříve než já. Poskakují v chodbě a čekají na startovní výstřel. Na dobu, než generál zavelí. 

Moc se těším na dobu, až budou sportoviště otevřená, dcery budou mít pravidelné tréninky. Sice se mi bude stýskat po našem běhu za kelímkem, ale i ten by se do rodinného plánování mohl i nadále vejít. Když se bude chtít. Třeba z něj uděláme novou tradici. 

Přes všechny snahy moje i pedagogů vnímám, jak jim pohyb chybí, ony to vědí také. Barunka, která chce být profesionální florbalistkou, se snaží cvičit denně prý takovou sestavu, aby jí neodešly svaly. A byla připravená na další zápas, o kterém ale zatím neví, kdy proběhne. Za měsíc? Za rok, za dva? Je mi dětí (nejen mých holek) velmi líto. Ke sportu patří zábava, přátelství, radost z pohybu i vítězství. O to přicházejí. O možnost natrénovat si to, že na kamarády se můžete spolehnout. Na to, že vítězství je týmová záležitost. A když za tým dýchám, tak on pomáhá mně. Barunka v týmové mikině dokonce spí, jak se jí po kamarádkách spoluhráčkách stýská. 

Jedno je jisté. Než se začneme hýbat klubově a organizovaně, budeme pravidelně sprintovat pro největší kelímky. Každý krok v tréninku se totiž počítá.