Česká rodina se změnila. Zestárla, je menší, role matek a otců se přibližují a řada lidí si stýská, že „tradiční rodina“ je tatam. Možná je to ale spíš dobře.
Většina z nás, co jsme se narodili před rokem 1989, pochází z takzvané tradiční rodiny – matky nás porodily maximálně v pětadvaceti, otcové bývali o pár let starší. Často máme jednoho nebo dva sourozence. Rodiče si řekli ano ještě před narozením prvního dítěte a bývá veřejným tajemstvím, že to byl hlavní důvod svatby. „Vy jste se brali v zimě?“ podivuji se nad albem svojí tchyně. „Když ono je těžké vzít se jindy, když jsem byla ve třetím měsíci,“ zasmála se. Uvědomila jsem si, jak moc se doba za těch bezmála čtyřicet let změnila – loni se více než polovina českých dětí narodila nesezdaným matkám a nikdo ani nemrkl okem. Jak tedy vlastně vypadá běžná česká rodina v 21. století?
Když se Berenice (43) a Martinovi před čtyřmi lety narodil syn Daník, vypadali jako dokonalá rodina, která se nebojí žádných překážek – ani toho, že Berenika je o třináct let starší než její partner. „Daníka jsem měla v devětatřiceti, ale vůbec jsem nemusela na Martina tlačit; rodinu si přál on. Předtím jsem žila se staršími muži jako podle nějakých tabulek a měli jsme se rádi, byly to hezké vztahy. Jen nikdo z nich děti, natož třeba svatbu, prostě nechtěl,“ popisuje své vztahy Berenika.
Zatímco dříve byl podobný příběh rezervovaný pro výstřední ženy typu Ivany Trumpové nebo Elizabeth Taylorové, dnes je vztah se „zajíčkem“ úplně běžná věc. Podle loňského průzkumu americké seznamovací aplikace Match je 82 % žen ochotno chodit s mužem o deset let mladším a 90 % mužů zase s ženou o dekádu starší.
Těžko říct, jestli to bylo věkovým rozdílem, ale v Bereničině rodině se po narození syna začaly objevovat první trhliny. „Stále jasněji se ukazuje, že nemáme tolik společného. Já bych si představovala klidný večer doma u sklenky vína, ale pro Martina jsou prioritou kamarádi. Taky hodně pracuje, aby za deset let už nemusel, jak říká. Jenže syn během té doby vyroste,“ rozhodí drobná žena rukama. Vlastní dlouho budovaná kariéra v reklamě je taky jedním z důvodů, proč se Berenika nikdy nepřestěhovala z Prahy na vesnici, kde Martin celý život žije. I díky tomu, že Martin přes týden pracuje v Německu a do Čech jezdí jen na víkend, pár zkouší další trend moderní rodiny: žít spolu, ale jinde.
V angličtině pro tento typ vztahu existuje dokonce několik zkratek, například LAT (living apart together), nebo se tyto páry označují jako mingles (married but single). Důvody pro vztah s oddělenými domácnostmi se různí, vedle práce to bývají finance, děti z předchozích vztahů nebo vlastní či partnerovy zvyky. O stěhování mimo hlavní město Berenika neuvažuje. „Stejně bychom spolu nebyli, když jezdí pryč za prací. Nevím, co bych tam těch pět dnů dělala,“ odtuší pragmaticky.
Není proto divu, že na svatbu u Bereniky a Martina nedošlo. V Česku to ale není nic zvláštního: v roce 2011 se před padesátinami oženilo jen okolo 50 % procent mužů a 60 % žen, zatímco v roce 1961 to bylo 95 % mužů a ještě více žen. To je ta naše „tradiční rodina“, kterou se leckdo ohání.
„Manželství a rodiny byly v minulých dobách navenek stabilnější i proto, že vycházely z jasně dané hierarchie moci – mužů nad ženami a rodičů nad dětmi. Dále měla společnost přednastavené způsoby svého fungování pod silným vlivem církve. Muži a ženy spolu často setrvávali i v případech, kdy jim spolu dobře nebylo, jenže na sobě byli ekonomicky závislí. Otázka osobního štěstí nebyla na zřeteli,“ vysvětluje pražská psychoterapeutka Eva Labusová.
Co se týče věku, kdy lidé uzavírají sňatky, čísla hovoří za vše. V roce 2020 se u nás vzalo jen 28 párů s podobným věkovým rozdílem, jako mají Berenika s Martinem. Souběžně tu ale proběhlo 1194 svateb mezi stejně starými snoubenci, jako je Berenika, tedy v kategorii od 40 do 44 let. A oproti tomu „pouhých“ 364 veselek si vystrojili partneři, kterým bylo jako Martinovi, tedy oběma 30. Stručně řečeno – bereme se mnohem později než naši rodiče nebo prarodiče a zakládáme rodiny klidně ve věku, kdy se naši předkové stávali babičkami a dědy.
Není důvodem ale i to, že až okolo čtyřicítky opravdu známe sami sebe a víme, co chceme od svých protějšků? Řada z nás si navíc nese z té „tradiční rodiny“, ve které jsme vyrostli, hodně bolístek nebo vzorců, které nechceme opakovat, a tak raději vyčkáváme, hledáme dál a dál a rodičovství odkládáme na dobu po třicítce i čtyřicítce. „Těhotenství a porod jsou pro přibývající množství současných profesně úspěšných mladých žen obrovskou výzvou. Společnost od nich nadále očekává ochotu stát se během mateřství závislou na muži, což při dnešním počtu rozvodů znamená stát se velmi zranitelnou,“ dodává Eva Labusová, ale zároveň vyzdvihuje, že mladá generace upřímně pracuje s emocionální zátěží ze svých původních rodin a snaží se provozovat jiný druh rodičovství – takový, který není založen na odměnách a trestech, ale spíš na působení citové vazby.
Vysoká rozvodovost nahrává i dalšímu trendu – takzvané patchworkové rodině. V takové se sejdou děti z prvního, druhého a každého dalšího manželství či vztahu a všichni by měli nejen najít společnou řeč, ale taky spolu například bydlet. Denně jsou tak u všech zainteresoných testovány hranice empatie a schopnosti se přizpůsobit. Na druhou stranu láska hory přenáší a není důvod, proč by taková rodina neměla fungovat. Podle odborníků je nejdůležitější pravidlo – nikam nespěchejte. Vyplatí se to. Nenuťte děti zčistajasna žít úplně jinak, než byly dosud zvyklé. Srovnat se s rozpadem vztahu a založením nového je velmi složité pro dospělého, tak jak to asi vnímá náctiletá puberťačka?
Existují ale páry, které to mají ještě o něco obtížnější: to, že se chtějí vzít a mít dítě, vědí naprosto jistě, ale překážky jim klade nejen biologie, ale především politická rozhodnutí, byrokracie a společenská nálada. A přesto do toho jdou.
Osmadvacetiletá Veronika žije s o čtyři roky starší partnerkou Hanou v domku postaveném svépomocí v malebné vesničce kousek od Prahy. Vychovávají spolu dva syny, dvouletého Robina a pětiměsíčního Erika. „Musely jsme za sebe bojovat hlavně v začátcích našeho vztahu, pro okolí to byl trochu šok a muselo se s tím vypořádat. Zpětně vidím, že ze strany rodiny to byl především strach o naši budoucnost, co se týká dětí, říká světlovlasá Veronika a dodává, že často jsou přijetím okolí naopak mile překvapeny. „Ať už to bylo v porodnici, u pediatričky, nebo na cvičení rodičů s dětmi. Řekla bych, že obavy z neznámého vystřídala spíš zvědavost a lidé jsou nakonec překvapeni, jak je náš život podobný tomu jejich.“
Podobnou zkušenost má i osmatřicetiletý Martin, otec jedenáctileté dcery Agnes a čtyřletých dvojčat Filipa a Patrika, které mají s o šest let mladším partnerem Filipem v pěstounské péči. „Nezaznamenali jsme vlastně žádnou negativní reakci. Spolužáci naší dcery se na nás domů nechodí koukat jako do výběhu, jdou si prostě hrát s kamarádkou a ona tam místo mámy s tátou má dva táty.“
Zato Veronika si na ošklivé momenty vzpomene: „Není příjemné, když s vámi kvůli vaší orientaci někdo odmítne sedět u jednoho stolu, nebo si vás naopak natáčí.“
Paradoxně právě tyto páry by na rozdíl mnoha desítek procent heterosexuálních dvojic manželstvím a všemi výhodami, které nabízí, nepohrdly. Tuto možnost ale nemají. Smějí uzavřít jen registrované partnerství, to jim ale v zásadě pouze dovoluje nechat se navzájem informovat o zdravotním vztahu. Majetkové, rodinné vztahy ani právo na bydlení nijak neošetřuje. Nemají tedy například nárok deklarovat společný majetek nebo žádat o vdovský důchod, ale zejména si nemohou společně osvojit děti, a pokud má jeden z nich biologického potomka, druhý v rodném listě figurovat nemůže, i když jako rodič funguje.
„Nejhůře jsme to pocítili, když partner žádal o svěření naší dcery do péče a já jsem k soudu chodil jako veřejnost. Nemohl jsem tam s mužem být jako účastník řízení po jeho boku, ale seděl jsem v hledišti. To bylo opravdu velmi těžké, protože se tam řeší váš život, ale vy do toho nemůžete vůbec zasáhnout,“ vzpomíná Martin.
Naděje v umožnění manželství ale stejnopohlavním párům nesvitla ani s novou vládou; v koaliční smlouvě se o něm nemluví. Podle Českého statistického úřadu přitom ve stejnopohlavních rodinách vyrůstá kolem tisíce dětí a lesby, gayové, bisexuálové, trans nebo obecně queer lidé tvoří desetinu voličů. Pro zrovnoprávnění manželství je 65 % české populace.
„Obavy, že děti ze stejnopohlavních rodin budou mít nedostatek mužských či ženských vzorů, jsou neopodstatněné. Variant výchovy je mnoho a žádný z modelů nevede dítě automaticky k patologickému vývoji nebo dysfunkci. Klíčové pro jeho zdravý vývoj je, aby mělo rodiče, kteří ho milují, věnují se mu, dokážou řešit problémy a jsou si vzájemně oporou,“ říká na stránkách organizace Jsme fér ve společném prohlášení více než třicet českých odborníků a odbornic včetně Aliance náhradních rodin nebo předsedy České sexuologické společnosti. Takže tradiční, netradiční – na formě nezáleží. Nejdůležitější je, aby se lidé v jedné nebo více domácnostech měli hodně rádi.
