Zase pozdě. Opět si říkáte, že kdybyste vyšli jen o 5 minut dřív, stihli byste ten vlak, dorazili včas na večeři, nebo nepřišli o pracovní pohovor. Ale to se nestalo, protože jako vždy jste měli pocit, že máte dost času, než vám nezbyl žádný. Zajímá vás, proč se vám to děje? Máme pro vás 5 možných vysvětlení.
Přijít na čas je celkem normální věc, ale chodit neustále pozdě, to by se dalo považovat za určitý druh umění. Chroničtí opozdilci obvykle nepřichází pozdě naschvál. U nějakých akcí a schůzek by to možná dávalo smysl, ale proč by si nechali uletět letadlo? Ani nechtějí ty druhé ranit. Jen si zkrátka nemohou pomoci. A to z následujících důvodů.
Jedním z nejčastějších důvodů, proč lidé chodí neustále pozdě, je, že zkrátka nedokáží správně určit, kolik jim daný úkol či aktivita zabere času. To zjistí, až když vědí, že jdou pozdě. Podle výzkumníků lidé v průměru o 40% podceňují, jak dlouho jim daná činnost zabere. Jednoduše si myslíte, že dojití na místo vám bude trvat 10 minut, protože tu trasu vždycky chodíte se sluchátky v uších a trvá zhruba 3 písničky. Ale váš mozek vynechá, že to jsou 2 kilometry a že sice posloucháte jen 3 celé písničky, ale potom, co jste jich 15 přepnuli a 5 minut z toho psali zprávu.
Dle poměrně nedávné studie psychologů z Washingtonské univerzity chronické zpoždění může pocházet z takzvané prospektivní paměti, jejíž úlohou je zapamatovat si, co máte v úmyslu v budoucnosti udělat a pak si ve správný čas na svůj záměr vzpomenout. Lidem se tak snadno stane, že zapomenou kontrolovat čas či vůbec na to, že mají někde být, jelikož jsou příliš zaneprázdněni tím, co právě dělají. Je to přesně to, když začnete projíždět Instagram, když jste se už nachystali a máte 10 minut k dobru. Myslíte si, že tam jste 5 minut, ale ono je to 20 a vy už nestíháte, protože jste zapomněli koukat na čas.
Jistě si to dokážete představit. Už míříte ve spěchu na schůzku a najedou narazíte do někoho ze střední, koho jste roky neviděli. Můžete jednoduše říct, že vás to mrzí, že musíte běžet, ale že si napíšete. Jenomže ne každý to dokáže. Potom se tak snadno zdrží patnáctiminutovou konverzací, které v první řadě vůbec nechtěli být součástí.
Jistě vám neuniklo, že například ve Španělsku či Chorvatsku je pro lidi naopak zvláštní chodit včas. Pokud jste tedy od dětství byli vedeni k tomu, že je zpoždění v pořádku, pak se není čemu divit, že to tak berete i v dospělosti. A zejména v případě, že jste byli obklopeni lidmi, kteří si na přesnost nepotrpí. Rozhodně to ale pak může být lehce kulturní šok a překvapení, když 10:30 neznamená 11.
To vše může být způsobeno také tím, jaký jste typ osobnosti. Dle výzkumu z roku 2001 existují konkrétně 2 typy. Jedinci typu A jsou napjatí, orientovaní na úspěch a mnohdy dochvilní. Jedinci typu B jsou klidnější a je u nich pravděpodobnější, že přijdou později. Rozdíl je v tom, že jedinci typu A dokáží přesněji určit, jak čas plyne. V experimentu při odhadování minuty tvrdili, že uplynula za 58 sekund, zatímco ti typu B za 77 sekund.
Stejně jako existují extrémy na jednu stranu, tak i na druhou. Někteří lidé zase zkrátka vždy potřebují přijít alespoň 5 minut před schůzkou. Může to být jednoduše známka úcty, zodpovědnosti a svědomitosti. Ale také nemusí. Vliv na to může mít také to, že jim přesné načasování bylo vštěpováno jako dětem a byli vždy potrestáni, když přišli pozdě. Vedle toho, jak naznačuje výše zmíněný typ osobnosti A, brzy obvykle chodí lidé, kteří jsou nervózní či se potýkají s úzkostí. Jen pouhá představa, že by přišli pozdě, jim nedělá dobře.
Zdroje: psychologytoday.com, sciencealert.com
